A2, kulturní týdeník 6/2008

[Recenze Korespondence III]

Sancho Werich a Quijote Voskovec / Korespondence jako dílo

Nejdůležitějším svědectvím dopisů je nadhled, kulturní a životní nivó jejich autorů. A také jejich přátelství.
 

Jistou literární událostí sezony, kdy fandovství pro V + W u četných publicistů nebylo lze přehlédnout, se stalo vydání korespondence Voskovce a Wericha v dosud dvou dílech plánované trilogie. Jen málokomu se povedlo potkat se tak jako jim, aby vzniklo něco nikoli jen jednoho či druhého, nýbrž společné obou. – Ta věta je protkána jejich vlastními neoznačenými citáty. Leckde dále na to už nebudu upozorňovat, neboť si také myslím, že ledacos od nich a z nich přešlo do našeho jazyka nejen vědomě, jako „lano-li nenapne-li se“, ale uchytilo se co styl, způsob nebo i úzus. Těžko dnes říci, za co jsme jim v češtině a humoru vděčni z doby jejich meziválečného a krátce i poválečného působení u nás. Vždyť Jiří Suchý k předmluvě k Schonbergově knize Osvobozené napsal, že objevili nový humor. Domnívám se, jako by v tomto edičním počinu něco ke svému dílu přidali, jako by V + W přišli opět s něčím novým. Pro čtenáře dvou svazků jejich korespondence už není zatěžko používat v řeči, ať už slovem či písmem, jejich hravé anglicismy a latinismy a zdá se ke slávě a exploataci V + W, že opět něčím určují tón a jsou ve flóru, tak trochu, jako když oba dělali divadlo ve Vodičkově ulici. Z dopisů samých víme, že to se také postupně stalo jedním z jejich dalších zamýšlených účelů a efektů. Tady se nám dělá dobré místo ke vstupu do dopisů samých a k naturelu lidskému i autorskému jejich pisatelů. Představa jich dvou a jejich hlasů tu může být vodítkem. Snadno. A krásně. Byli to přece autorští herci, kteří uměli psát právě pro čtení či vyslovování nahlas. (Nemálo o tom svědčí Jiří Brdečka, jehož věty do scénáře Císařova pekaře... vypadaly lépe než Werichovy – tedy až do okamžiku, než někdo jedny a pak druhé vyslovil nahlas.)
 

Rozdíly mezi V a W
Zdá se, že Voskovec a Werich byli rozděleni tak trochu na Dona Quijota a Sancha Panzu. Srovnání je nadsazené, protože Voskovec je o poznání atletičtější typ než leptosomatický Quijote; je nadsazené, ale nikoli přibližné. Voskovec sám zmiňuje, že svou fyziognomií na jevišti připomínali Prahu určenou jednak gotikou a jednak barokem. Voskovec daleko radši a ochotněji na papíře vše verbalizuje, je mu to samo realizací. Zmiňuje, ba rozvádí zárodky nadějí, plánů; popis reality mu není výčtem či sumou, nýbrž interpretací a realitou svého druhu. Werich se do jisté míry chová jako pověstný (přímo archetypální) Sancho; co není nutno zmínit, nezmíní, vyjadřuje se leckdy lakonicky, aniž by na rozdíl od Voskovce – při volbě obdobného slohu – uvozoval, že teď to bude lakonické. Sancho také spravoval věci, jen když to bylo potřeba, proč by to jindy také dělal! Voskovec oproti tomu (aby se nám celá čtveřice pěkně prolínala a doplňovala) je mužem koncepcí, prohlášení, analýz. O to dojemněji působí, když Werich Voskovcovu verbálnost trochu převezme a jme se také rozvádět a rozepisovat, kvůli svému příteli. Ona schopnost dostat se někam nad sebe, do společné krajiny přátelství a vyměňovat si statky svého ducha, ale i styl, je velkým zážitkem z předložených dopisů. Nechávají nám také trochu nahlédnout do jejich spoluautorské kuchyně.

 

Dopisy se stávají dílem
Zdá se, že skutečně a více se Werich investuje tam, kde sám pochopí a pojmenuje (tím prvním je vskutku on), že právě ony dopisy se nyní stávají jejich dílem. Oba si tedy uvědomují, že zde je mnoho materiálu pro jejich vlastní nějaké příští zpracování, ale také že dopisy jsou tvorbou samy o sobě. Po tomto zjištění se jejich vůle k řečnosti vyladí na podobnou hladinu. I když rozháranější a náladovější Werich svému příteli jednou roztomile laje: „Drahý kouzelníku Žito, ta tvoje itemizace mě jednoho dne ubije.“ Naráží na Voskovcovo strukturování některých dopisů do jednotlivých ITEM, u kterých chce, aby se jich dialogičtější a více přeskakující Werich držel ve svých reakcích a odpovědích. Pokud však jde o řeč mluvenou, přináší korespondence svědectví o tom, že primát v mluvené řeči držel naopak většinou Werich. Byl to nejspíš výsledek jejich jevištní praxe – či naopak. O Voskovcovi se opravdu říkalo, že byl jedinečný v tom, jak Wericha dostal do nálady, jak ho zkraje jejich vstupu na scénu rozehrál, prý jako medvědář, který přivede medvěda a ten po čase předvede své kousky. (Toto je konkrétně svědectví a ostatně i metafora Ivana Vyskočila.) Wericha i z filmů a nahrávek známe jako toho expresivnějšího, Voskovec je ten uhlazenější. Werich tedy dosvědčuje, že tak nějak musela probíhat a vypadat i jejich setkání během Voskovcova exilu: „Napiš mi, co budeš dělat. Máme si ještě dopovědět moc věcí, a já jsem si usmyslil, že příště si zalepím hubu leukoplastí, abych tě pustil ke slovu.“ Ve svazku následujícím o tom píše Voskovec Zdeně, Werichově choti: „Stará proporce našich rozhovorů se nezměnila: na každé dvě a půl slova moje vydá (Werich) průměrně dvanáct svých, někdy více.“

Petr Vydra

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole