A2, kulturní týdeník, červenec 2006

[Recenze A co?]

František Halas: A co?

Poslední Halasovy básně vznikaly v letech 1946–1949. Z nich vzešla smamostatná sbírka, která mohla vyjít poprvé až v době prvního „tání“ v roce 1957. Nyní péčí Víta Penkaly vychází kompletně podruhé tato sbírka, s pronikavým a osvětlujícím doslovem Ludvíka Kundery. Jsou tu verše ze závěrečného Halasova tvůrčího vzmachu, plné tajemných nápovědí i varování, verše přeplněné úzkostí i konkrétním strachem („Rozumím čím dál míň“; „černě z věže halasí“; „Té samoty“; „bez konce huby jsou“; „Nechci být masem vzduchu okolo“). Lidé „dělají jako by se nebáli“, nemyslí na smrt, jen se cpou a rozdávají si tituly. Panuje všeobecné zapomnění na to, co je hlavní, k čemu se lze existenciálně přibližovat jen v samotě a co lze nazvat třeba „duchem země“ nebo bytím, jehož hlas je však nutno zaslechnout, mít pro to otevřené oči a uši: „Já pro Hlas jsem / pro uši neucpané“. V jiných básních je několik vzpomínek na lásku, na „milostnou práci štěpné tmy / strašné svlékání“; ta láska byla pyšná a „slídivá“, se zdviženým nosem. A odtud mohlo však jako z inspirovaného srdce vzejít veršování a vposledku „něco vyššího zachtělo se psát“. Vytržení z poezie přináší vrcholné zážitky svobody psaní, kdy píšeme „tygra i s beránkem“, kdy tudíž bereme tvrdost a propast života spolu s čistým a světelným rozjímáním a čekáním, „až svedu / sám sebe psát // nešťastně šťasten“.

Jiří Olšovský