Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 7/2014
[Recenze Slovenské vize. Velká válka, krajané a představy o budoucím státu (1914–1918)]
Bandžuch, Tomáš: Slovenské vize. Velká válka, krajané a představy o budoucím uspořádání státu 1914–1918
Absolvent oborů politologie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Tomáš Bandžuch, zabývající se především dějinami střední Evropy v první polovině 20. století s důrazem na problematiku národnostních menšin během konstituování ČSR, nedávno dovedl k vydání práci, která představuje a zároveň analyzuje úvahy o budoucnosti slovenského území tak, jak byly utvářeny a formulovány jednotlivými skupinami slovenských elit doma i v zahraničí během první světové války.
„Slovenské vize“ autor představuje v celkem osmi kapitolách, z nichž první dvě fungují víceméně jako obecný úvod k celé problematice. Popisují totiž vztahy Slováků s vybranými národy (konkrétně Maďary Čechy, Rusy a Poláky) několik let před vypuknutím Velké války a současně se zaobírají slovenským vystěhovalectvím do USA a Ruska. Zatímco hlavní představitelé ruské emigrace jako například historik a komeniolog Ján Kvačala, osobní lékař a důvěrník Lva Nikolajeviče Tolstého Dušan Makovický nebo významní obchodníci bratři Országhové nedokázali vytvořit zastřešující krajanskou organizaci, početná a silná komunita Slováků žijící ve Spojených státech založila roku 1907 významnou zastřešující organizaci, Slovenskou ligu v čele s katolickým knězem Štefanen Furdekem. Právě tuto stručně vyjádřenou tezi mají úvodní odstavce za úkol zdůraznit.
Následující pasáže charakterizují chování jak domácích, tak zahraničních Slováků po vypuknutí války a dále již přichází na řadu představení konkrétních koncepcí budoucího vývoje Slovenska. Vyjma třech hlavních konceptů (česko-slovenského, proruského a propolského) jsou zde uvedeny ještě přinejmenším další dva méně známé, o to však zajímavější. V prvním figurovalo Slovensko jako součást světové federace národů, což byla představa slovensko-amerických socialistů, druhý uvažoval o vytvoření zcela nezávislého státu. Z textu jasně vyplývá, že myšlenka na samostatný a nezávislý stát, ač je to jinak samozřejmý cíl snažení většiny národnostních skupin, měla v oné době mezi Slováky doma i v exilu pramálo přívrženců. Pomineme-li názory již zmíněného Jána Kvačaly, které se snad v některých ohledech tomuto bodu mohly blížit, zůstávají jen fantastické představy hrstky zanícených národovců, marginální už před válkou.
Slovenské elity musely během první světové války řešit složitý, ale naprosto zásadní úkol, jenž spočíval v nalezení optimální státoprávní podoby budoucího Slovenska. V bouřlivém vývoji střední Evropy bylo nakonec zvoleno řešení česko-slovenské, vzpírající se tradiční několikasetleté vazbě slovenského území na Velké Uhry, a tudíž nesoucí i značná rizika, která se později jasně projevila. K realizaci vybraného konceptu, počítajícího se vznikem společného států Čechů a Slováků, však bylo zapotřebí aktivizovat na konci války domácí slovenskou politiku a zajistit její pročeskou orientaci. Právě o tom detailně pojednává poslední, osmá kapitola. Autor se tedy věnuje i původu meziválečného čechoslovakismu a eventuálním plánovaným alternativám ke vzniku ČSR, což jsou otázky, které dodnes nelze považovat za zcela rozřešené. Na uvedených základech tak vzniká detailní obraz celého slovenského odboje během první světové války.
Kniha přináší svému čtenáři vlastně dva příběhy: nejen ten český nebo česko-slovenský, známý z učebnic dějepisu, ale i ryze slovenský, vyprávěný samotným autorem. Pokud jde o příběh slovenský, nejsou zde v žádném případě otevírány nové dimenze slovensko-českých vztahů, ani výrazně posouvána hloubka jejich poznání. Jde pouze o novátorský přístup, který má českému čtenáři ukázat jiný úhel pohledu.
Vojtěch Szajkó
