Artikl 21. 6. 2014

[Recenze Ianus tří tváří]

Akrobatická řeč poezie

Archetyp ženy-pečovatelky je ten tam! Připomenutím buďtež díla velkých Dam

 

Jméno Věry Linhartové (* 1938) je neodlučitelnou součástí dějin české literatury. I když někdo by mohl namítnout, že to není autorka tak úplně naše – vždyť od osmašedesátého žije v Paříži a tvoří jen ve francouzštině a japonštině. Dle svých vlastních slov Česko opustit chtěla a češtinu musela, protože už ji vyčerpala, vyždímala, došla k její nejzdeformovanější podobě. Není třeba se za to na ni zlobit, protože nám odhalila mnohá zákoutí jazyka a kam až je možné v řeči zajít.

Nakladatelství Akropolis nyní znovu vydává jedno z jejích posledních českých děl – básnickou sbírku Ianus tří tváří. Je rozdělena do tří částí, které vznikaly v letech 1962–1966. Básně citlivě doprovází ilustrace z díla další velké české umělkyně – Adrieny Šimotové. Společně se zdařilou grafikou, která nechává text dýchat na velkorysém prostoru, a s tlumenou šedou barvou písma tak vznikla vkusná knížka, příjemná pro oči i na dotek. Přesně to si obě dámy zaslouží.

 

Matematika hlásek se hlásí

Ve svazku jsou spojeny vlastně všechny básně, které kdy Věra Linhartová, jejíž „domácí platformou“ je próza, napsala. I když toto druhové rozdělení nehraje příliš velkou roli v její tvorbě, která metodicky stírá rozdíly mezi poezií a prózou, přece jen forma tu rozhoduje. A to nejen v otázce rozložení textu na stránce do veršů. I jazyk je brán jako forma, do které teprve člověk nalévá obsah. Akorát že tentokrát nejde o to, jak bude výsledná bábovka chutnat, ale právě o to, jaký bude mít tvar.

Ve spisovatelčiných textech není slovo jen nositelem významu, prostředníkem, který označuje něco vnějšího, ale stává se svou vlastní realitou. Řeč je prostředkem a zároveň normou. Prohledáváním prostoru řeči, který si uměle vytvořili lidé a kterým se zmocňují světa, narážením na jeho hranice, jejich překračováním a prorážením se snaží dostat na kloub opravdovosti.

Linhartová převrací formu jazyka naruby, natahuje ji na skřipec, nutí k složité akrobacii, říkáte si, že už se slova musí každou chvíli zlomit…! Je to úžasné, kouzelné, závratné a zároveň děsivé představení. A pak, když skončí, oddechnete si. Vše už je zase normální, artisti stojí zpříma na pevné zemi tak, jak jste zvyklí je znát. Ale ten zážitek, ten už ve vás zůstane a říkáte si, co když? Celý život chodím zpříma, protože mě tomu tak naučili, ale s tělem se toho přece dá dělat daleko více. Co když jejich způsob pohybu je ten pravý? A musíte se jít dívat znovu a znovu. A musíte číst dál a dál.

I když básně nejsou tak bombastické jako cirkusová show. Naopak, vyvěrají z ticha, z prostoru odněkud za zdí. Ústředním motivem je vždy jedno slovo. Vnímáním své ozvěny se přelévá do slov jiných, hláskově souvislých, a vytváří svůj odraz v jazyce. Linhartová se v tomto bodě přibližuje k surrealistické metodě automatického psaní, i když nesměřuje dovnitř, dolů, do osobního pudového podvědomí, ale naopak vně, za, do vzdáleného společného nadvědomí. Otevírá nám možnost splynout stejnou vnímavostí, sama označuje své básně za chladný vysledovatelný kalkul jazyka. Já bych dodala: s velkou dávkou citu.

 

Popis pracovního postupu

Ale více z jejích motivací nebudu prozrazovat, to udělá autorka sama v komentáři (Máchovské variace) ke druhému cyklu sbírky „Dům pro mé lásky“. Obdivuhodným způsobem v něm reflektuje své psaní a tematizuje sama sebe, podobně jako to dělají její beletristická díla. Vznikl tak upřímně stylizovaný metatext, který vás provede hlubinami tvořivé duše. Tato spisovatelská konfese představuje vskutku úžasný dokument a artefakt. Zdá se, jako by v čase psaní byla Linhartová v transu, řízená jen slovy a hláskami, neschopná svou práci ovládat, ale schopná se střízlivou jasností ji pozorovat. Teprve v přiloženém komentáři může s klidem rozklíčovat zaznamenané a hledat, jaký to má všechno původ, průběh a smysl. S chladnou hlavou bez jakékoliv emocionální vázanosti rekonstruuje a interpretuje své básně.

Ianus je římský bůh přeměny se dvěma tvářemi. Linhartová mu přidala třetí – svou vnitřní tvář. A všechny je na dřeň obnažila.

 

Zuzana Fučíková

Artikl 21. 6. 2014

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole