ČRo 3 – Vltava, prosinec 2004

[Recenze Dílo, sv. 12. Hvězdy nad Rajskou zahradou – Publicistika 1921–1932 – Dubia – Společná prohlášení]

V rámci šestnáctisvazkového projektu Dílo Jaroslava Seiferta nabízí nakladatelství Akropolis čtenářům již sedmý svazek, tentokrát s pořadovým číslem 12. Pro ctitele Seifertovy poezie může být tato kolekce, zahrnující autorovu publicistiku z let 1921–32, překvapivým setkáním. Poprvé se zde můžeme v úplnosti seznámit s básníkovými fejetony, úvahami, veřejnými projevy, polemikami, kritikami či kurzivkami. Kromě knižního souboru fejetonů Hvězdy nad Rajskou zahradou žádné Seifertovy publicistické texty nevyšly samostatně. V tomto pětisetstránkovém foliantu můžeme sledovat proměny Seifertova vývoje od komunisticky radikálních textů až po zcela odlišnou orientaci, která je zřejmá zejména od roku 1929, kdy je autor ještě s několika spisovateli z Komunistické strany vyloučen a stává se přispěvatelem sociálně demokratických periodik. „My socialisté nenávidíme měšťáků – a vykrmených buržoustů“, hřímá soudruh Seifert – a podle své ideologie soudí i umění. „Rusko! Kterému skutečně dobrému socialistovi neznělo by toto slovo sladkou nápovědí vlahé země…“, začíná bard jednu ze svých črt. V rozhlasovém projevu z roku 1931 už mluví jinak: „Ruská revoluce ztratila již dávno na své revoluční teatrálnosti a nevyzařuje již dávno podmanivým kouzlem, není nových zápalných látek, které by živily nestálý oheň revoluční… Revoluční avantgardu vzal již čert – mladí umělci nerozbořili svět, nezničili umění. Louvre nebyl vyhozen do povětří. Žádné zbojnické ohně nehoří na horách…“ Spektrum Seifertových témat je velmi pestré: jsou mu stejně blízké komentáře k zajímavým denním událostem jako rozjímání se vzpomínkovými motivy nebo reflexe nad uplývajícím časem, které zároveň nacházíme v básnickém tvaru v jeho tehdejších sbírkách. Nejednou se Seifert obrací – často polemicky – k literatuře a výtvarnému umění. Na anketní otázku „S kterou knihou a kam byste šli na prázdniny?“, odpovídá nositel Nobelovy ceny šalamounsky: „Kam bych jel, dobře nevím. Nejraději hodně daleko. Z knih vzal bych si – jízdní řád.“

Anketa se stala páteří i další publikace z produkce nakladatelství Akropolis. Jmenuje se Živé slovo, uspořádal ji Vladimír Justl a obsahuje pětačtyřicet zamyšlení „nad tajemstvím poezie a hlasu“. Čtyřicet pět dotázaných odpovídalo na šest společných otázek ohledně významu poezie, vlastní poetické iniciace a především současného stavu uměleckého přednesu. Ve sborníku se potkávají básníci, prozaici, dramatici, literární vědci, teatrologové, režiséři, hudebníci či pedagogové – namátkou Miroslav Červenka, Viola Fischerová, Martin Hilský, Jan Klusák, Miloslav Topinka, Radim Vašinka, Marek Kopelent či Miloš Horanský. Příspěvky mají nevyrovnanou úroveň, k těm lepším patří kupř. hlas Bogdana Trojaka, který na „základní“ otázku odpověděl: „Poezie je pro mě především mytizací skutečnosti, nikdy nekončící rekonstrukcí kosmogonie vlastního světa, kde se kolotání nebeských sfér ozývá i ve skřípotu zrezivělé pumpy na dvorku předměstského činžáku.“

Jan Nejedlý