ČRo Vltava 2. 3. 2016

[Recenze Za slovem. Rozhovor s Bohumilou Grögerovou]

Hiršalův zajíc i nestorka české poezie. Knižně vyšel poslední rozhovor s Bohumilou Grögerovou

Bohumila Grögerová Foto: Jarka Šnajberková

Česká básnířka, překladatelka, autorka rozhlasových her i dětských knížek Bohumila Grögerová byla dlouholetou spolupracovnicí a partnerkou básníka a překladatele Jiřího Hiršala, s nímž se od 50. let minulého století výrazně podílela na utváření tehdejší československé kulturní scény, především její experimentální části. O tom všem rozprávěla s výtvarnicí a designérkou Barborou Toman Tylovou. Ta rozhovor zpracovala do knihy, které zároveň dala grafickou podobu.

„Literární tvorbu Bohumily Grögerové jsem pro sebe objevila během svého doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v ateliéru grafického designu a vizuální komunikace.“ Popisuje v úvodu své knihy Barbora Toman Tylová. Jí pak, jak říká, „nestorce“ české vizuální poezie, svoji disertační práci věnovala. 

Iniciačním spisem byla pro Toman Tylovou sbírka nazvaná Rukopis, vydaná roku 2008 a ověnčená cenami Magnesia Litera v kategorii poezie i kniha roku. Na ní zkoumala součinnost slova a obrazu, vizuální poezii. Když se rozhodovala, jestli k tomu, co už kolem Bohumily Grögerové a od ní samé vzniklo, přidat další tištěné vydání, přesvědčila ji sama dotazovaná svojí energií vystavené nikterak široce rozklenutému horizontu. A tak respektovaná básnířka byla tehdejší studentkou a doktorandkou vyhledána, oslovena a tzv. vytěžena v úvahách týkajících aktuálního osobního i tvůrčího života, který se rozostřuje, v desátém decenniu přece jen se vytrácí z hmatatelného rámce. 

Barbora Toman Tylová: Za slovem. Rozhovor s Bohumilou GrögerovouFoto: Nakladatelství Akropolis

Barbora Toman Tylová propátrává momentální vjemy a možnosti zpovídané
 
 Noří se do osobnějších oblastí, k čemuž je Grögerová svolná. Přesto se zpočátku tazatelka k devadesátileté umělkyni přibližuje s evidentním respektem, pro což hovor začíná formálním klišé: „Paní Grögerová, je vám neuvěřitelných devadesát let. Co to pro vás znamená?“ Co na to říct, pokud máte za sebou skoro celé století a ve slabosti nesenou přirozeně stářím ještě dominuje téměř slepota: „Mám všechno v mlze, ale stále mám představu, které se nemohu zbavit: že vlastně vidím, že je všechno v pořádku.“ – čteme v odpovědi a je jasné, že umělkyně byla v dostatečné kondici a zdaleka netrpěla bilanční samomluvou. 

Je zřejmé, že Bohumila Grögerová tak, jako žila s pocitem, že „vše je v pořádku“ i její vědomí a fantazie byly natolik pružné, že dokázaly překlenout slabost tělesných možností. Podobně, zdá se, prožívala i skutečnost – civilně, reálně. Neutápěla se ve vzpomínkách – dotýká se jich, chová je v mysli, ale neztrácí díky nim pojem o unikajícím čase, v němž i nejpodstatnější okamžiky mizí. 

Tematicky se Tomanová Tylová dotkne soužití Bohumily Grögerové s Jiřím Hiršalem: „Psala jsem jakoby vedle něj.“ – historických okolností: „Vidíš, buď ráda, žes nepodepsala,“ nabádal ji Hiršal v době Charty77. Mluví o Jiřím Kolářovi sarkasticky glosujícím přítelův dámský doprovod:„Koukám, že máš zajíce.“, samozřejmě o poezii: „Experiment pro mne osobně jako literární médium vyprchal.“ O jejích knihách, vzpomínkách na dětství, o Bohu a ztrátě zraku: „Denně prosím, aby mi ten zbytek zraku ještě vydržel, protože přece jenom jsem se celý život dívala. Kdo je slepý od narození, neví, o co přichází.“ 

Knihu Za slovem Barbora Toman Tylová vybavila fotografiemi a graficky upravila. Přeložená stránka v úvodu každé kapitoly je jejím kreativním přínosem, působí jako záložka či dělítko, útlé dílo nadouvá, poslední rozhovor s Bohumilou Grögerovou, která v srpnu 2014 zemřela, provzdušňuje a jaksi křehce, a přece pevně rozeznívá. Je to příjemná kniha s přitažlivým obsahem, zamyšlení nad uměním odcházet i výpověď, jak do posledka dobře žít. 

Milena M. Marešová, Pořad: Mozaika  |  Stanice: ČRo Vltava 2. 3. 2016