Dějiny a současnost 5/2015

[Recenze Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu]

Případ Václava Talicha

Když krátce po skončení druhé světové války vyjádřil Jindřich Chalupecký naději, že se s některými katolickými básníky v osvobozené vlasti již nebudeme potkávat, neboť nám bude lépe, když jejich jména zapomeneme, dotkl se tak zcela vědomě problematického tématu takzvané národní očisty, která v té době probíhala na všech úrovních české společnosti. Mimochodem už Václav Černý napsal ve svých pamětech, že „veřejná očista našeho života nebyla divadlem povzbudivým“, neboť nemalou roli při posuzování míry provinění za okupace hrály spíše předválečné osobní spory mezi jednotlivými aktéry.

Knižní vydání studie Jiřího Křesťana se dotýká problematiky poválečné národní očisty prostřednictvím životního příběhu výrazné osobnosti českého hudebního světa, dirigenta Václava Talicha. Základem pro vydání se stala Křesťanova studie, otištěná v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny. Před knižním vydáním autor text důkladně zrevidoval a především doplnil o rozsáhlou obrazovou přílohu, která vedle dobových fotografií čtenářům představuje též rozmanité archivní prameny (zejména korespondenci), plakáty či dobové karikatury hlavních protagonistů.

Křesťanově práci prakticky nelze nic vytknout. K tématu přistupuje s nevídanou poctivostí. Jen některá vyjádření se jeví jako mírně nepřesná: například když se zmiňuje o Talichově podpisu pod protifašistický manifest Obce československých spisovatelů vydaný v roce 1934 v reakci na spory kolem univerzitních insignií. Tento manifest ovšem získal nálepku protifašistického vystoupení až v pozdějších historických interpretacích, kdy vznikla potřeba odlišit od sebe umělce demokraticky a pokrokově smýšlející od těch konzervativně-pravicových. Dělicí čára mezi těmito skupinami však nebyla zdaleka tak ostrá, byla-li vůbec nějaká.

Fascinuje mne nejen autorova hluboká znalost talichovské a obecně muzikologické literatury, ale rovněž široká heuristická základna – byť pochopitelná, profesí je archivář. Podstatné však je, že Křesťan dokázal za pomoci archivních pramenů nejen stvořit strhující příběh Talichova života, ale rovněž představit hlavní aktéry minulých dějů, kteří přišli s Talichem do styku, a především se zamyslet nad pohnutkami, proměnami i důsledky jejich jednání. Dobře víme, že množství archiválií nemusí být vždy výhrou, někdy je velmi těžké vytvořit si náležitý odstup od materiálu a nalézt prostor pro vlastní interpretaci. Autor se však s těmito nástrahami vyrovnal a výsledkem je kniha, která se čte jedním dechem, neboť se v ní ideálně propojuje vlastní Talichův příběh s autorovým postupným rozkrýváním archivních pramenů, které teprve po zasazení do náležitých souvislostí přinášejí nová zjištění.

Jiří Křesťan vydal v roce 2013 obsáhlou monografii o Zdeňku Nejedlém. Nepřekvapí proto, že svůj příběh o Talichovi vystavěl právě na pozadí vztahu těchto dvou mužů, kteří se již před druhou světovou válkou ocitli ve sporu, zejména po Talichově jmenování šéfem opery Národního divadla (1935). Tehdy proti Talichovu jmenování Nejedlý osobně intervenoval u ministra školství a národní osvěty Jana Krčmáře. Když se pak po válce Talich ocitl v nemilosti, tvrdilo se, že hlavní zásluhu na tom měl právě Nejedlý, který údajně jen pár dnů po osvobození na pietním aktu u hrobu Bedřicha Smetany na Vyšehradě vmetl Talichovi do tváře obvinění ze zrady a spolupráce s Němci. K takové scéně ovšem podle Křesťana vůbec nedošlo. Faktem je, že Nejedlý neměl mnoho důvodů Talicha hájit, nicméně autor přesvědčivě ukázal, že poválečný ministr školství nebyl zdaleka jediný, kdo měl potřebu si s nepohodlným dirigentem vyřizovat účty. Hodnotit, nakolik se Talich provinil v době okupace, je i po mnoha desetiletích obtížné. Historik není soudce, to Křesťan dobře ví, a přestože se ve své práci pokusil, jak sám píše, „pouze“ převyprávět Talichův případ, podařilo se mu nad to geniálního českého dirigenta představit jako člověka, který na exponovaném místě musel ve vypjaté době druhé světové války řešit dilemata, která žádná dobrá řešení neměla. Aniž by chtěl být arbitrem, svým textem dokazuje, že Talich v těžkých letech okupace obstál.

Vkusná grafická úprava knihy, kapesní formát i kulturně-historické téma mohou vyvolat značný čtenářský zájem. Snad jen fotografie na obálce, jež zachycuje Talicha v družném hovoru s říšským ministrem propagandy Goebbelsem v lóži pražského Národního divadla, je trochu laciným trikem, jak připoutat pozornost čtenářů. Křesťanova studie patří k nemnoha knihám, které takovou „reklamu“ vůbec nepotřebují.

Eduard Burget

Dějiny a současnost 5/2015