Hospodářské noviny 5. 9. 2008

[Recenze Hovory s Milanem Machovcem]

Na plovárně s Milanem Machovcem

 

Sebrané knižní hovory ukazují nejpřekládanějšího českého filozofa jako strhujícího vypravěče * Právě proto míval plné posluchárny
Rozhovory s filozofy je i není třeba brát vážně. Z hlediska „nových“ historiků, inspirovaných pečlivou archivní prací a školou análů, jsou rozhovory důležitým materiálem. Pořád totiž platí novodobá poučka, že „dílo je vše, co bylo řečeno, zachyceno, myšleno, napsáno“, a kdo ví, jaké skvosty se v rozhovoru najdou. Z pohledu konzervativního se interview s filozofem jeví jen jako tříštění energie a ředění formulací, jež byly přesněji vyřčeny jinde, ve skutečném díle hodném toho jména.

Otvírač srdcí
U Milana Machovce – v cizině stále nejpřekládanějšího českého myslitele (jeho kniha Ježíš pro moderního člověka hovoří dodnes ve čtrnácti jazycích), který zemřel před pěti lety – neplatí ani jeden z těchto pohledů. Machovcovo myšlení se vždy odehrávalo v hovoru, v nekončícím proudu řeči, v neustálém sdělování. Někdy takový hovor nabíral podobu souvislého monologu, jindy jen monologu přerušovaného či stimulovaného vhodnými, v řadě případů návodnými otázkami. a občas, tvrdili málo soucitní kritici, narážel na hranice žvástu.
I píšící filozof Machovec neustále mluví, podobaje se hrabalovským pábitelům – nepíše (rovněž jeho posmrtně vydané dílo Filozofie tváří v tvář zániku se nejvíce podobá záznamu plynoucí řeči). Snad aby tím zabránil odcizení filozofické tradice vycházející z autentického orálního předávání moudrosti, kterou nemůže znečistit neosobní písmo. Anebo proto, že každé přerušení řeči, byť jen obyčejnou transformací do písma, umožňuje odstup a tím potenciálně otevírá propast bezesmyslu, do níž se myšlení i myslitel, náhle zcela opuštěni, mohou zhroutit.
Kniha Hovory s Milanem Machovcem editora Pavla Žďárského, která zdánlivě neskromně, ale formálně přesně odkazuje na slavnější publikaci hovorů s Machovcovým guru Tomášem Garriguem Masarykem, předvádí filozofa, jaký byl: strhující vypravěč, břitký glosátor, humanista skeptik, ironik a idealista v jednom, a v tom všem přímočarý a jednoduše srozumitelný i lidem, kteří v životě neotevřeli filozofickou knihu.
Právě proto míval Milan Machovec, jako jeden z posledních, ne-li poslední z českých filozofů, vždy přeplněné posluchárny. Právě proto dokázal rozčilovat ambiciózní studenty-vědce, kteří si mysleli, že filozofie je důkladné studium tří vět z Platonova dialogu, zatímco Machovec doporučoval dialogy řeckého klasika místo novin jako čtení do metra. Machovcova nabídka hledání a dávání „životní moudrosti“ byla tak lákavá, že se v posluchačském davu neustále nacházeli lidé, kteří jeho přednášky brali jako svého druhu zasvěcení a dokázali být za to svému zasvětiteli do smrti vděční. „Díky vám se otevřelo moje srdce,“ vzpomíná Machovec v jednom ze sebraných rozhovorů na slova nadšené rozplakané studentky.

Dvě miliardy šťastných
Sebrané tištěné hovory s Milanem Machovcem umožňují jen částečný přenos těchto dojmů. Chybí jim neopakovatelná intonace, nadšená, dětsky radostná pisklavost profesorova hlasu, ale také charizma gest a výrazu očí, celé postavy, která se toulá po chodbách pražské Filozofické fakulty v omšelém kabátě s „žebračkou“ přes rameno. V knize však zůstala lehkost formulování, bezelstná přímost a jistá nekomplikovanost, což není totéž, co plochá jednoduchost.
„Ztratila se polarizace pojmu “člověk„, vše redukujeme jen na pól individuální a ztrácíme smysl pro rodový, to jest lidstvo. A jestli se tohle neobnoví, není nám pomoci. Dvě miliardy šťastných individuí, to je jistá smrt,“ shrnuje ekologické a morální problémy současného světa Machovec, jako by bydlel v dnešní Číně nebo chodil na kávu v Bombaji.
„Viděl jsem tehdy kolem sebe růst cosi jako školu lidí, kteří se učí dialogicky myslet, nebýt stoupenci jednoho –ismu,“ charakterizuje Milan Machovec svou filozofickou práci v šedesátých letech. Ale jeho výrok by mohl platit pro celé jeho myšlení, které v proměnlivém běhu dějin dokázalo propojovat Marxe s křesťanstvím, augustinovské pojetí času s ekologickým feminismem nebo Masarykovým pragmatismem. „Princip je v tom, že (jen) domnělí majetníci zakázali (zakazují) dialog. Kde je dialog, tam je demokracie, tam je možnost, že v diskusi zvítězí druhý.“
Kniha hovorů s Milanem Machovcem na několika místech (nejvíce v úvodních rozhovorech s teologem Horstem Georgem Pöhlmannem) předvádí, jak obtížné je někdy takovou „dialogickou“ pozici přijmout, zvláště když si filozof usmyslí, že za každou cenu udrží svůj „metodologický ateismus“ (pro život je dobré vycházet z předpokladu, že pomoci si musíme bez Boha).
Jsou to jemnosti, které se dají číst spíše mezi řádky, Hovory s Milanem Machovcem nabízejí i viditelnější objevy, nad nimiž by se zesnulý profesor dnes jistě radostně, po nietzschovsku bavil. Kolikrát třeba zazní otázka: „Pane profesore, k čemu je nám dnes filozofie?“ Slyšíte ten pisklavý, řezavý hlásek v dálce: „... kdy už tyhle připitomělý dotazy skončí. Pořád se budou tak hloupě ptát, místo aby zvedli zadnici a začli sami myslet.“

Petr Fischer

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole