Host 2/2002

[Recenze Žáček]

Mistr a žáček rozmlouvají o pravopise

Ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století se čeština stává předmětem zvýšeného odborného zájmu, sílí snahy ji přesně popsat a také dokázat, že je bohatstvím vyjadřovacích prostředků rovnocenná jiným jazykům. Produktem tohoto úsilí, které bylo vyvíjeno zejména v prostředí jesuitské inteligence, je celá řada dobových českých mluvnic.
Štejerův Žáček, psaný na rozdíl od jiných gramatik česky, je a není jednou z nich. Vymyká se cílem, s nímž byl napsán, typem publika, jemuž byl určen, a zejména dialogickou formou zpracování. Práce vyšla poprvé v roce 1668 pod názvem Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, titulem Žáček ji opatřili později čtenáři. Nejde o systematickou mluvnici v dnešním slova smyslu, ale o praktickou příručku, v níž chtěl autor širokému okruhu uživatelů češtiny (studentům, písařům, tiskařům apod.) poskytnout přehledná pravopisná pravidla ke zvládnutí obtížnějších jevů. Dnešního čtenáře zaujme, že školáci už stovky let ztroskotávají na tomtéž: psaní i, nebo y, předpon a předložek s, z a velkých písmen. Student doby Štejerovy se však navíc musel potýkat s pozůstatky spřežek v tehdy užívaném bratrském pravopise (zejména různé grafické podoby vyslovovaného s a š) a s kolísající délkou samohlásek – o tomto jevu, typickém pro barokní dobu, tak nyní i díky recenzované edici víme o něco více (nezpochybnitelný je tu ovšem už přínos prací z 60. a 70. let, např. Hádkových a Šlosarových, které jsou citovány v závěrečném seznamu literatury).
Štejerova příručka má originální podobu dialogu Mistra s Žáčkem, která, jak si v předmluvě k edici všiml Alexandr Stich, připomíná katechismus. Místy se autorovi daří budit dojem skutečného rozhovoru, a dokonce vytvořit dramatickou situaci: „Mistr: Cospak za osla? Drž fláku, bešťáku, a hned mi pověz, co sem pravil v propovědi osmé. Žáček: Ouve! Ouve! Po těchto literách c, h, k, r, s, z (...) píše se toliko točené y všudy. Mistr: Pamatůjž tedy na to vždycky a všudy, a nebudeš bit“ (s. 55). Netradičnost takového pojetí vyniká tím více, zkusíme-li si představit, že by podobným způsobem byla koncipována dnešní Pravidla českého pravopisu – příručka se stejnými cíli, jaké si ve své době kladl Žáček, avšak zcela prostá vtipu a ironie, o dramatickém napětí ani nemluvě. Pokud by její tvůrci chtěli přiznat některá svá pochybení, jistě by tak neučinili formou scénky, v níž by na jejich adresu nediplomaticky zaznělo: „Bratře mistře, sklouzls někde jako kráva na ledě“ (s. 100). Dnes se taková věc vyřídí nenápadně – formou Dodatků.
Podoba češtiny, kterou Štejer pokládá za náležitou v písemném vyjadřování, odpovídá zhruba jazyku Bible kralické, tj. stavu téměř o století staršímu. Jsou zde ale rozdíly mezi konzervativnější češtinou autorovou a jazykem, který je doporučován v příkladech a přehledech skloňování a časování, např.: rychlej, bratrovýmu synu (jest dána). Tento stav svědčí o Štejerově toleranci k živému jazyku, reálně znějícímu v každodenním životě běžných Čechů, a o tom, že se jeho knížka svému proklamovanému praktickému cíli nezpronevěřila. Přes svoji zálibu v kralické češtině nebyl Štejer žádný staromilec nekompromisně trvající na ideální a jediné možné podobě literárního jazyka. Dobře si uvědomoval, že čtenáři nebudou schopni se některými radami z příručky řídit – tak doporučoval psát i, nebo y uprostřed slova podle výslovnosti, ačkoliv v ní obě hlásky splývaly už v době Husově, avšak současně chápal potíže, jež studentům takové pravidlo může působit: „Žáček: Běda mně! Jakž já poznám, kde jest vyřknutí hrubší a kde tenčejší? Mistr: Musíš dobrý pozor dáti na znění (...) Žáček: Těžkoť je to rozeznávati. (...) Mistr: Věř mi, že kdo má tenké uši, rozezná sylabu my od mi a mí, neb hned jaksi tvrději a plněji se vyslovuje my než mi (...) Již li budeš věděti, kady z konopí? Žáček: Ach! ještě ne. (s. 16–17) Mistr je tedy nucen přidat pravidla etymologická. Štejerův názor na pravopis se neohlíží na dobové zavedené zvyklosti. Ty pro něho nejsou argumentem, ukazují-li se pro zápis češtiny nevhodné. Žáček je např. povzbuzován, aby nedbal posměchu starých písařů a místo spřežek cz, rž apod. užíval praktičtější c, ř – i bez spřežek může být dobrým písařem.
Důležitou součástí edice jsou materiály seznamující dnešního čtenáře s osobností Matěje Václava Štejera. Živě napsaný popularizující úvod Alexandra Sticha usiluje, aby vedle výrazných postav typu Komenského, Balbína a Bridela bylo doceněno i působení vzdělanců, kteří po sobě sice nezanechali geniální dílo, ale podíleli se na dobovém kulturním životě jako učitelé, kazatelé a misionáři. K tomuto okruhu patřil i Štejer, jehož dílo (vedle Žáčka byl např. spoluautorem a pořadatelem Kancionálu z r. 1683, autorem Postily z r. 1691, přeložil Nový zákon, jež vyšel jako součást bible Svatováclavské r. 1677) vycházelo během 18. století a bylo v povědomí širokého okruhu čtenářů přítomno více než vrcholná barokní poezie – podle Sticha představuje spojovací článek mezi barokem a dobou národního obrození. Na závěr připojil Martin Svatoš komentovaný překlad a parafráze jezuitských pramenů týkajících se Štejera, z nichž asi nejvíce zaujmou jezuitské osobní záznamy o členech Tovaryšstva Ježíšova a fakt, že Štejer byl zpočátku svými představenými pokládán za naivního a nepříliš schopného. Prameny připomínají i Štejerovy dobročinné zásluhy a podíl na založení fundace Dědictví sv. Václava, která měla financovat vydání bible.
Nedostatky v edičním zpracování Štejerova Žáčka bohužel brání tomu, aby uspokojení z čtivé knihy bylo úplné. Ve čtenářských vydáních bývá zvykem zavádět dnešní interpunkci. Zde se to však děje nahodile zejména u čárek (např. hned na s. 2 najdeme 3 chyby v čárce a dále jednou neoddělenou hranici dvou slov a dvakrát antikvu místo kurzívy). Patrně je to projev editorovy tendence do textu příliš nezasahovat, jeho odvedená práce tedy spočívá hlavně v poznámkách, jež jsou někdy nedůsledné, a jindy naopak zbytečné. Není třeba jasné, proč jsou v nich vysvětlovány významy slov, když je za edicí připojen (torzovitý) slovníček, a proč Daniel Nečas čtenáři, který má bez problémů rozumět obratu “drž fláku, bešťáku„, jinde objasňuje, že kady znamená kudy a vynímají se je vyjímají se. Zvláštní je zacházení s velkými a malými písmeny, která jsou v odborných termínech ponechána beze změny (tak na s. 13 stojí Adjectiva i adjectiva), jinde změněna podle dnešních zvyklostí a v poznámce uvedena původní podoba. Proč editor pokládá za nutné, aby nás celou knihou provázely poznámky o tom, že zvonové se psaly s velkým Z apod., aniž by nesly nějakou relevantní jazykovou informaci, je záhada. A naopak: pojednává-li se v textu přímo o grafice, je absurdně pozměněn. Nepochopíme například, v čem je problém žáčka, který si na s. 57 stěžuje: “Někteří na Imperativo píší: volej, znej, táhej etc., a jiní píší: volej, znej, táhej etc. Co já mám dělati?„, pokud přehlédneme poznámku, že první trojice sloves byla v originále tištěna woley, zney, táhey a druhá trojice woleg, zneg, táheg. Podobně sporný je editorův zásah, měnící původní ý ve slovech cizý, domácý, zachovacý v těch pasážích, kde Štejer konstatuje, že tam ý patří (s. 50), na jiných místech je naopak ponecháno: já repcy, ty sy dal (s. 52–53). Pravidlo, které si vydavatel sám stanovil – že psaní i, y se řídí dnešní normou “kromě příkladů demonstrujících dobové zásady pro jejich psaní, např. y vždy po c, z, r, h, k„ (s. CXLVII) – všude nedodržel. Je v pořádku, že Nečas nechal v textu kolísat délku samohlásek (milůj, vládař), protože šlo o jazykový jev v baroku běžný a v dnešních edicích již vesměs zohledňovaný. Respekt by si ale zasloužily i tvaroslovné kategorie, jako např. vykání ve formě “kdybyste mi dali„ (s. 62) a “co jste mi povídali„ (s. 66, v textu edice změněno na dal a povídal), přestože jde o “archaickou zdvořilostní formu oslovení jedné a téže osoby„ (s. 62, pozn. 152). Nebo snad právě proto? Problematický je Nečasův přepis grafiky slova deklinacy a podobných jmen zakončených v latině na –tio do podoby deklinaci, když je obecně známo, že se tato slova skloňovala podle typu paní, a že tedy v češtině zachovala délku původní latinské koncovky. Na to ukazuje i grafika rukopisů 17. století, které mají nad koncovým y dvě tečky – zřejmě jde v těchto případech o rychlý zápis dvojího ii, a tedy o dlouhou slabiku. Některé textové poznámky pobaví svou naivitou: půvabný je třeba upřímný povzdech na s. 96 (pozn. 237): “Škoda, že nám zde Štejer neprozradil, kde konkrétně by se žáček mohl poučit„, nebo komentář k přehledu skloňování přídavných jmen na s. 40b (pozn. 107): “Skoro jako by zde Štejer využíval momentu zklamaného očekávání, když se na tomto místě neobjeví hyperkorektní tvar (...)„. Dále zaujme originální vyjádření faktu, že chceme-li něco vydat, je dobré mít to nejdříve přepsané v počítači: “(...) v rámci těchto přípravných prací vznikla transliterace celého textu a její zafixování v elektronické podobě, což usnadnilo pozdější práci na jakési cvičné transkripci tohoto diplomatického přepisu z původní fraktury do podoby srozumitelnější dnešnímu čtenáři„ (s. CXLV). Nechci zde znevažovat editorovo nadšení a zaujetí prací na Žáčkovi, které přese všechno výše napsané působí sympaticky. Je-li ale recenzovaná kniha “výsledkem mnohaletého vztahu editora k textu„ a “více než sedmi let opakovaného setkávání se s žáčkem i mistrem„ (s. CXLV), mohla vypadat o něco lépe.

Hana Borovská