Host 5/2015

[Recenze Fikční světy české realistické prózy]

O světech zdánlivě přirozených

Šedá je teorie fikčních světů, zelený strom realistické prózy

Fikční světy české realistické prózy jsou dalším větším pokusem aplikovat teorii fikčních světů na vybraná literární díla: minulý rok vyšlo „pokračování“ Doleželových Heterocosmik, které se zaměřilo na oblast české postmoderní prózy; roku 2012 se objevila rozsáhlá studie Dagmar Mocné Záludný svět Povídek malostranských, o dvou sbornících a mnoha časopiseckých studiích nemluvě.

Bohumil Fořt se ve své nové knize nezaměřil jen na realistickou prózu, byť zde představuje především svůj teoretický model realistického fikčního světa, ale věnuje se zde také próze protorealistické, sociálně realistické, socialisticky realistické, psychologické a v závěrečném „apendixu“ i próze vědeckofantastické. Zde všude nachází přímé vztahy ke svému modelu fikčního světa.

Autorovo teoretické zázemí tvoří přirozeně vedle teorie fikčních světů i jiné práce Lubomíra Doležela (zde především O stylu moderní české prózy. Narativní způsoby v české literatuře).

Základním pojmem pro Fořtův model realistického fikčního světa se zde stává evokační funkce, již dále rozlišuje jako funkci epistemologicko-edukační (tu označuje za hlavní funkci celé realistické literatury), funkci jazykovou (stylizace historické mluvy), personální (užití fikčních protějšků historických postav), událostní (odkaz k historickým událostem), kulturní, geografickou, historickou a další. Pro ilustraci jednotlivých evokací Fořt sice vybírá z nepřeberného množství české realistické prózy jen úzký výsek děl, ale jeho příklady zastupují rozdílné aspekty textu – monology, dialogy, popisy, vyprávění a tak dále.

Fořt vždy začíná jednotlivé kapitoly o vybrané oblasti obecnou charakteristikou a základním vymezením „pojmu“. Nejde tak o klasické literárněhistorické vymezení doby či realistické literatury, ale vždy o „pojem“. V tomto se celá studie pohybuje na území literární teorie, ostatně Bohumil Fořt v úvodu píše, že literární historik hledá souvislosti jednotlivin (jednotlivých textů), teoretik hledá kritérium pro všechny vybrané texty. Celkově však Fořtova teorie podporuje dosavadní literárněhistorické deskripce realistické prózy.

Vedle poukázání na ústřední postavení realismu v dějinách české literatury a na provázání základních rysů realistické prózy s naší národní identitou se Bohumil Fořt snaží upozornit na jakési „formování“ české literatury. A přestože autor ve své knize používá pojmy jako proces, vývoj, tendence, směřování či posun od–po, ve svém výkladu o formách vyprávění nenachází žádný jednoznačný vývoj.

Co je možné této práci vytknout, je způsob, jak ukázat formování poetiky české realistické prózy. Fořt ve výkladu vědomě nepostupuje chronologicky, což jeho práci znepřehledňuje. Zároveň se také drží popisů a charakteristik literární historie. Opakovaně tedy dokumentuje již literární historií popsané „tendence k individualizaci či demokratizaci“.

Z pohledu literární teorie je možné Fořtově práci vytknout, že některé jeho kategorie jsou příliš obecné (zjednodušující), nebo příliš „ad hoc“. Toho si je vědom i Fořt, proto upřednostňuje především momentální užitečnost. Nakolik jsou jeho pojmy užitečné i mimo teoretickou práci, ukáže až čas. Nyní je pomyslný míč na straně literárních historiků devatenáctého století, aby řekli, nakolik je pojmosloví zde nabízené životné, či se zde „jen“ potvrzují obecné výklady literární historie.

Jakub Kára

Host 5/2015