Hvězdy nad hlavou, nicota ve mně

 

Eva Kantůrkova (1930) svým založením a osudem patří k těm autorům, u nichž má literární dílo vždy přímou vazbu na osobní a dějinné zkušenosti. Toto koumavé založení ji nepochybně vedlo k tomu, že jako bývalá disidentka vyzvala к rozhovoru režiséra Jiřího Svobodu (1954), někdejšího komunistu. Dialog spolu vedli e-mailem a původně se snad chtěli držet okolností sametové revoluce, jak alespoň naznačuje název a podtitul: Tajemství sametu. O zákulisí převratu 1989 s režisé­rem Jiřím Svobodou. Východisko diskuse disidentky, která z KSČ vystoupila v roce 1970 a na počátku osmdesátých let strávila bezmála rok v komunistickém vězení, s představitelem normalizační kultury a od roku 1987 předsedou filmové sekce Svazu dramatických umělců není nezajímavé. Slibuje v rámci možností otevřenou názorovou konfrontaci dvou person, jež stály na opačných pólech tehdejší společenské hierarchie a zcela odlišně se postavily i к poměrům polistopadové éry (Jiří Svoboda se stal poslancem za komunistickou stranu, v letech 1990–1993 byl jejím předsedou). Hodnotový střet by mohl čtenářsky rezonovat obzvláště v době, kdy se levice omlazuje a kdy se na jedné straně objevují sousloví typu „ideologie antikomunismu“ a na druhé se zjišťuje, že normalizace nebyla vlastně „totalitou“.

Jenže žádná rezonance se nekoná. Metody orální historie a životopisných interview patří právem mezi přitažlivé žánry a jejich smysl při rozrůzňování šablonovitých pohledů na dějiny je nezastupitelný, ale koncepce životopisného rozhovoru v případě knihy Evy Kantůrkové příliš nezabírá. Jestliže bylo záměrem soustředit se na okolnosti 17. listopadu roku 1989, nakonec se téma z velké části vytrácí – při­rozeně se utíká k tomu, co bylo předtím, včetně vzpomínek na dětství a rodiče. To by nemuselo být nezajímavé, jenže tato tříšť má charakter nesoustavného pindání, které je navíc nešťastně vycpáváno intelektuální vatou (kolovrátkově se například cituje Kantovo „Hvězdné nebe nade mnou...“) a zdvořilostními piruetami. Zvláště ze strany tazatelky se toto jemné našlapování kolem Svobodova ega jeví skoro směšným – čtenář čeká na ty konečně „zlé“ otázky, ale ty nepřicházejí. Myslím, že autorka se měla rozhodnout, zda má smysl vést rozhovor s někým, kdo rozhodné není schopen ani náznakem opustit piedestal lichotivé sebestylizace. Zajímavější námět než odhalování revolučního tajemství – Jiří Svoboda ani nebyl jeho exponovaným aktérem – by snad představovala jeho tvůrčí a lidská koexistence s komunistic­kou stranou za různých dějinných okolností. Tázaný (se?) opakovaně ujišťuje, jak je šťastný, ničeho nelituje a „upřímné“ se přiznává ke „vzdorovitosti“, nutnosti být „vždy jen sám za sebe“ a potřebě „svo­body“: „Obětovat vědomé svobodu bylo pro mne vždycky naprosto nepředstavitelné.“ Dodám jen, že takto vysvětluje, proč se nestal odpůrcem režimu, ale v roce 1975 naopak komunistou. Vrchol chla­pácky dramatického oblouku režisérova sebeobelhávání představuje několikastránkové líčení útoku na jeho osobu z roku 1992. Svobodovy pasáže navíc kolorují literární obraty typu „otočit kormidlem vývoje“, „nastavit zrcadlo“ a po­dobné. Ovšem nutno podotknout, že ani Kantůrkova si místy neodpustí „dělat literaturu“.

Zpověd nakonec nepřináší žádný originální pohled na revo­luční události. Spíše nesoustavný a částečně si odporující výklad, v němž nechybí topoi jako „ro­zumný komunistický poslanec“ (který si ovšem „nese břímě minulosti, jež tkví v myšlenkových stereotypech“) či povinný frázovitý antiamerikanismus. Dramatický umělec Svoboda se nevzdává ani konspiračních fabulací směřujících k tomu, že Václav Havel v roli prezidenta byl snem Moskvy.

Rozhovor lze nakonec číst jen jako pohled do nitra neuvě­řitelné myšlenkové poddajnosti a příchylnosti k režimu, které se s nepochybným nevkusem stávají nejnesmiřitelnějšími komentátorkami dneška.

Eva Klíčová

Host 6/2013