Host H7O.cz 13. 4. 2016
[Recenze V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu]
Pociťoval jsem aktivistickou touhu zbavit komiks odsudků
Před zhruba rokem vyšly více než tisícistránkové Dějiny československého komiksu 20. století. Po dějinách následuje teorie: momentálně vychází v nakladatelství Akropolis od stejného autorského týmu, tentokrát ovšem bez Tomáše Prokůpka, monografie nazvaná V panelech a bublinách. Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš se v ní snaží předat českému laikovi i odborníkovi základní přehled o současných i minulých snahách vědecky uchopit komiksovou formu. S literárním – a komiksovým! – vědcem Pavlem Kořínkem jsme mluvili o teorii, historii či společenském postavení komiksu.
Co si představit pod pojmem „teorie komiksu“? Amalgám uměnovědy, sémiotiky a literární teorie, či vlastní a svébytný systém?
Historicky jistě to první, v současnosti snad stále více a více to druhé: z původního zaujatého, leč nutně z povahy věci trochu vedlejšího, nahodilého bádání zainteresovaných specialistů z přilehlých i vzdálenějších oborů v posledních deseti patnácti letech postupně krystalizují svébytná studia komiksu, tzv. comics studies. Směr jistě interdisciplinární a otevřený podnětům z rozličných disciplín, současně však směr, který předmět svého zájmu – totiž komiks v nejrůznějších jeho podobách – už nechápe jako „něco s něčím“ (tradičně „literatura s obrázky“, občas se ale objevuje i „film na papíře“), případně nikoli jako lacinou a brakovou hru obrázků na literaturu, trochu na způsob „dýně à la ananas“, ale jako něco svébytného, specifického, smíšeného, ale neodvozeného.
V úvodu knihy píšete, že V panelech a bublinách je první teoretická publikace svého druhu u nás. Dozrála teorie nebo vztah české veřejnosti ke komiksu?
K tomu snad jen pro zpřesnění, že ono prvenství naplňujeme pouze a jen v kategorii „původní monografická práce úvodového charakteru a knižního rozsahu“, rozhodně si nechceme nárokovat vizionářské ohledávání neznámého. Více či méně odborné texty o komiksu a jeho specifikách se u nás čas od času vyskytují minimálně od šedesátých let, jakkoli v nich minimálně do roku 1989 vítězila kritika nad teorií. Ptáte-li se, dozrála-li teorie či skrze svůj vztah ke komiksu společnost, platí asi svým způsobem v omezené míře obojí: globální rozvoj comics studies nám poskytl cenné inspirační impulsy pokusit se myslet a psát o komiksu trochu jinak, proměna domácího vnímání komiksu se pak odrazila jak ve vyšším zájmu publika, tak třeba i v tom, že naše komiksologické bádání nalezlo a nadále nalézá útočiště ve vážených akademických institucích Ústavu pro českou literaturu Akademie věd a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Navazovali jste na nějakou českou komiksologickou tradici?
Přímé navázání na domácí tradici asi konstatovat nelze, ovlivnily nás spíše některé práce zahraniční: ať už v tom pozitivním, nebo v tom negativním – „takto tedy rozhodně ne“ – slova smyslu. Potřebu nějakým způsobem se vyrovnat s dosavadním domácím myšlením o komiksu jsme však samozřejmě pociťovali. Vůbec poslední kapitola knihy, „Komiksy a luhy, háje“, proto přináší alespoň stručné zmapování dějin českého odborného nakládání s obrázkovým seriálem.
Kdy se vlastně poprvé objevily první pokusy teoreticky komiks či „grafický román“ uchopit?
V domácím prostředí to izolovaně bylo v šedesátých letech, příležitostné starší texty se obvykle vyčerpávaly jen rozličně motivovanými obžalobami a na argumentaci a metodu se pro všechno to rozhorlení prostoru nedostávalo. V kontextu světovém se první rozsáhlejší monografická pojednání o komiksu objevují ve čtyřicátých letech, souvislejší a metodologicky ukotvenější bádání se však začalo zejména v USA, Francii, Belgii či Itálii rozvíjet rovněž až od let šedesátých. Zatímco v Československu ale stále šlo jen o izolované, nahodilé výstřely, západní literární věda či kulturální studia se už komiksu od té doby věnovaly souvisle a s narůstající pozorností.
Co vás vůbec ponouklo k teoretickému studiu komiksu? Práce na Dějinách československého komiksu, nebo jste nad ním bádal už dříve?
U mě osobně byl ten směr spíše obrácený. Zájem o teoretické popsání komiksu, který jsem začal pociťovat v průběhu svého magisterského studia na pražské bohemistice a který byl určitě živen okouzlením ze systémů zahlédnutých na seminářích teorie literatury či v rámci naratologických přednášek, se postupně rozšířil o intenzivní zaujetí komiksovou historií. Na komiksu mě od začátku přitahovala jeho schopnost okamžitého, a přitom – v těch nejlepších případech – netriviálního přenosu sdělení, atmosféry či emoce, jeho široká variabilita. Současně mě asi trochu lákalo i jeho nedostatečné odborné popsání a ohledání. A v neposlední řadě: stejně jako kolegové, i já jsem minimálně zprvu pociťoval trochu té aktivistické touhy zbavit komiks nezasloužených odsudků hovořících o jeho inherentní banalitě a brakovosti.
Ještě před úvodem V panelech a bublinách je obrázek s komiksovou postavou, která se vyjadřuje k teorii komiksu. Projevilo se zpětně komiksologické bádání v samotné komiksové tvorbě?
Jednodušší je jistě mluvit o komiksovém odrazu komiksové historiografie. V současné světové tvorbě lze nalézt řadu prací tematizujících či různým způsobem zapojujících globální i lokální či národní dějiny komiksu. Kanadský tvůrce Seth vypráví ve svých komiksových románech (např. Wimbledon Green) o zapomenutých karikaturistech dvacátého století, i v češtině vydaného Jimmyho Corrigana, nejchytřejšího kluka na světě od jednoho z nejnadanějších komiksových tvůrců dneška Chrise Warea lze ústrojně interpretovat jako pojednání o vztahu eskapismu, existenciální nejistoty a přeludu superhrdinství. Superhrdinský žánr jako takový prošel v osmdesátých letech výraznou proměnou a řadu z těch nejslavnějších příběhů této kategorie lze stejně dobře číst jako napínavá dobrodružná vyprávění i jako poučené eseje o žánru, jeho dějinách a náležitostech. Z těch v češtině dostupných to platí například o Watchmen/Strážcích, Návratu temného rytíře či sérii Planetary. Coby domácí příklad této tendence pak zaslouží zmínit osmistránkový komiks Tomáše Prokůpka a Karla Jerieho Sbohem, má lásko!, nabízející zábavný průlet komiksovými dějinami a autorskými styly.
Snažit se stopovat přímý vliv komiksové teorie je samozřejmě mnohem obtížnější, protože její vliv bude nutně více zastřený. Bezpochyby lze ale konstatovat například zásadní vliv prakticky orientovaných, řekněme para-teoretických prací Willa Eisnera, popřípadě McCloudova vlivného, jakkoli nikoli bezproblémového pojednání Jak rozumět komiksu. K tomu ale nutno podotknout, že cílem teorie komiksu rozhodně není a myslím ani nemá být poskytovat snadno aplikovatelné poučky a produkovat do praxe okamžitě převoditelné návody.
Je nějaký konkrétní teoretický problém či komiks, který vás badatelsky vzrušuje a chtěl byste se mu v budoucnu blíže věnovat?
Aktuálně se věnuji obrázkovému seriálu o psíku Punťovi, dnes takřka zapomenutému, ve své době – na přelomu třicátých a čtyřicátých let – nicméně velmi úspěšnému seriálovému a časopiseckému projektu dobové, dětem určené popkultury. Punťa – to nebyly jen z dnešního pohledu úsměvně toporné, veršovanými přípisy doprovozené vyprávěnky o psíku a jeho bližních, ale byl to také celý komplexní a neobyčejně zručně spravovaný systém nejrůznějších navázaných projektů, mezi nimiž nechyběla kniha ilustrovaných pohádek, divadelní hra, leporela i střihy na oděvy. Pokud vše půjde dobře, měla by v příštím roce vyjít kniha, ve které tento seriál poslouží jako materiálová základna k široce rozkročenému zkoumání proměn dětské (nejen) časopisecké kultury třicátých a čtyřicátých let, komiksové seriality a jejích transmediálních extenzí. A doprovodit by to samozřejmě měl i výbor z předmětného seriálu.
Zdeněk Stazsek
Host H7O.cz 13. 4. 2016
http://www.h7o.cz/pocitoval-jsem-aktivistickou-touhu-zbavit-komiks-odsudku/
