IHNED.cz 3. 11. 2012

[Recenze Dramata]

K životu příchylné hry rabína Sidona jdou až za hranice absurdního dramatu

Smutná, bez iluzí, a přesto lidské snažení milující je dramatická tvorba spisovatele a rabína Karola Sidona. Jeho dramata nyní vydalo nakladatelství Akropolis. Náboženský pohlavár se představuje jako ironický autor, milující šťavnatou češtinu.

Do titulní role své rozhlasové hry z roku 1966 Cyril si Karol Sidon představoval Jana Wericha. Jemu se ale monolog muže, možná ještě ne moc starého, ale nemocí k úmyslu sebevraždy dohnaného, zdál být pro jeho naturel příliš depresivní.

Ačkoli se Cyril nakonec neoběsí, a dokonce navzdory svému sužovanému tělu vykřeše v mysli pár útěšně radostných myšlenek, má Werich pravdu. Sidonovy hry, které poprvé v úplnosti vycházejí v nakladatelství Akropolis, jsou smutné. Střízlivě a cynicky pitvají lidský úděl, kornatění vztahů i nelidské mechanismy společenských řádů.

Werich se ale zároveň mýlil, jestli si myslel, že by sidonovská látka nešla vůbec dohromady s jeho obrazem laskavého klauna. Dramatik – stejně jako před ním Werich – miluje slova ušpiněná obyčejností, ze kterých lze vyčíst nepochopitelnou příchylnost k životu natruc všem důkazům o špatnosti světa. „Říkal jsem si, než se Božena vrátí, budu hotovej! A teďkyn je vlak už zasejc tady a já eště stojím na židli, provaz na krku, a nic.“

Osmiletá kariéra

Kniha nazvaná lakonicky Dramata uvádí čtrnáct rozhlasových i jevištních her napsaných v rozmezí let 1965–1980, což je s výjimkou dětské hry Kůzlátka celá dramatická tvorba Karola Sidona, autora několika próz, třeba Snu o mém otci a Snu o mně nebo románu Evangelium podle Josefa Flavia, a také spoluautora scénářů k filmům například Juraje Jakubiska.

Jak si v doslovu všímá přední odbornice na současnou českou dramatiku Lenka Jungmannová, Sidonovi bylo dáno pouze osm let oficiální kariéry. Pak se ocitl ve společnosti zakázaných autorů, později dokonce aktivních disidentů, následně nalezl cestu ke svému židovství (Karol Sidon měl židovského otce, který zemřel v Terezíně, když byl dramatik dvouletý) a po studiích v Německu a Jeruzalémě se stal rabínem.

Odchod z oficiální scény v roce 1973 měl příznačně divadelní styl. Autor, který byl už několik let v nemilosti – propustili jej z Listů, někdejších Literárních listů, rozhlas s ním přerušil spolupráci a nad vodou jej držely jen scénáře pro televizi –, právě zkoušel v pražském Uměleckém studiu mladých Rubín svou nejnovější hru, grotesku Latríny.

Asi šestou schvalovací předváděčku navštívil obávaný normalizátor Miroslav Müller a hru označil za špatnou. Sidon se urazil a před potentátem práskl dveřmi. Tím si vysloužil zákaz uvádění svých her a také za sebou zabouchl všechny případné možnosti živit se intelektuálně.

Vystudovaný scenárista pak prošel několika dělnickými zaměstnáními, jeden čas prodával v trafice na Václavském náměstí. „Nikdy jsem toho tolik nenapsal jako tehdy,“ vzpomíná na trafikantské časy.

Nedochované nahrávky

Normalizátorovy dlouhé prsty nejspíš dosáhly i do rozhlasového archivu, všech šest do té doby natočených a s úspěchem vysílaných rozhlasových her Karola Sidona bylo v roce 1973 smazáno. Z nahrávek se nedochovala jediná. Několik her naštěstí vyšlo v časopisech a další vydalo po roce 1990 nakladatelství Větrné mlýny, nynější souborné vydání však objevuje i pár „ztracených“ titulů.

Sidon své hry psal ze dvou podnětů, které jsou u každého autora těmi nejvíce žádoucími. Z potřeby vyprávět – většina látek, pokud nejde o parafrázi klasické předlohy, je literárně zpracovanou bolestnou zkušeností autora nebo jeho blízkých. A z touhy experimentovat, osahávat možnosti rozhlasového nebo jevištního inscenování. Sidon s oblibou střídá časové roviny, konfrontuje hrdiny s jejich vlastními slovy, pronesenými jindy a v jiné situaci.

V nejstarší hře Páté přikázání se do takové situace dostává chlapec terorizovaný strachem hysterické matky. Slib, který na synovi matka už mnohokrát vymámila, a sice že nepůjde na vysněnou školu navzdory talentu, ale raději pomůže otci vydělávat peníze, se rozpadá: v nejkritičtější chvíli, kdy matka nervózně vyhlíží návrat manžela z nelegální práce, si vzpomene na rozhlasový pořad, ve kterém má její syn účinkovat.

Z éteru si pak vyslechne to, co jí syn ještě nebyl schopný říct do očí a co by v tu chvíli nejraději vzal zpátky – že se rozhodl vzepřít se a podal si přihlášku.

Klaustrofobně na samotce

Podobný princip nahrávky, která zazní v nepravý čas, využil i v klaustrofobní hře Samotka. Nemocniční prostředí je tísnivou paralelou totalitního státu, ve kterém je člověk nucen škodit druhému, aby ulevil sobě. Hádka pacientů o to, zda nahrát chrápajícího spolubydlícího jako důkaz pro doktory, kteří váhají odvézt nemocného rušiče na samotku, vyvrcholí v trapnou malichernost – záznam chrápání si doktor poslechne až ve chvíli, kdy zjišťuje, že dotyčný pacient právě zemřel.

Rozhlasová hra, ve které není nic vidět, zato si posluchač může více domýšlet, vedla Sidona k dalším experimentům: hra Cyril je vlastně jednostranným dialogem či přerušovaným proudem myšlenek. Cyril, skrytý na půdě, reaguje ve svých úvahách na rozhovor Boženy s mladou ženou, které se o něm baví v domnění, že je muž neslyší. Nejhlubší deprese prýští ze hry Třináct oken – možná je to jedna z věcí, které dramatik psal v trafice na Václaváku. Psychedelické míšení proudu vědomí umírajícího muže, dialogů z jeho minulosti a reálných rozhovorů lidí nad jeho zraněným tělem je vynikajícím dramatem, svébytným literárním dílem.

Nejdál, až za hranice absurdního dramatu, dovedl své experimentování Sidon ve hře Etuda o hodináři. Z výslechu s absurdně tragickým vyústěním jsou slyšet jen dva vyšetřovatelé, odpovědi týraného hodináře, který se odmítá podřídit totalitnímu názoru na plynutí času, si divák musí domýšlet.

Od budoucího rabína není překvapivé, že se několikrát dotýkal i biblických motivů, akorát že Sidonovy verze jsou obrazoborecké, polidšťující. Budoucí královna Ester se před pohanským králem Achašverošem, který si nechal svézt krásky z celé říše, natřásá, vystrkuje prsa a zadek. Když už má na výběr buď se stát ženou vladaře, byť v židovských očích nečistého, nebo nucenou obyvatelkou jeho harému, tak se musí snažit. Konec, kdy královna Ester zachrání svůj národ před pogromem, je líčen jako vesnická fraška, lidová povídačka, ve které je mnoho natvrdlých a chamtivých, několik prosťáčků a jen pár obdařených moudrostí od Boha.

Kniha dramat Karola Sidona vychází v roce jeho sedmdesátin. Černé na bílém se ukazuje, že jeho tvorba pro divadlo není jen odbočkou vedle psaní próz.

IHNED.cz 3. 11. 2012

Magdalena Čechlovská