iLiteratura.cz 5. 4. 2016

[Recenze Na útěku]

Vzít na sebe roli proroka

Román Na útěku začíná příznačně útěkem malého chlapce. Již od prvních řádek je jasné, že čtenář není svědkem dětinského úprku z domova, který skončí stejně rychle, jako začal. Chlapec odmítá nadále snášet rozmary panovačného otce a další útrapy ve vsi, jíž tvrdou rukou velí krutý despota. „Směrem na sever se stále více vzdaloval vesnici, rychtáři i svému otci. Je na odchodu, a to mu stačilo“ (s. 20). Utíká před jistým trestem, ale i před světem, kam už nechce patřit. Jeho zápas o vlastní život předkládá útlá, nenápadná, ale naprosto strhující kniha španělského romanopisce.

Nejen českému čtenáři bylo přitom jméno Jesús Carrasco (*1972) až donedávna neznámé. Ačkoliv se tento spisovatel s nepřehlédnutelným knírem psaní věnuje již dvacet let, píše převážně do šuplíku. Román Intemperie vyšel v roce 2013 jako jeho prvotina v nakladatelství Seix Barral, které se odvážně rozhodlo vydat román neznámého autora. Už na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem se ukázalo, že nakladatel rozhodně nešlápl vedle. Kniha slaví úspěch u čtenářů i kritiků, je přeložena do devatenácti jazyků – včetně češtiny, kde v překladu dostala název Na útěku – a připravuje se i její filmové ztvárnění. V roce 2013 ji madridský Svaz knihkupců zvolil za nejlepší knihu roku. V několika rozhovorech se však Carrasco svěřuje, že s takovým úspěchem vůbec nepočítal. Skromný autor se proslavil doslova „přes noc“ a je si vědom toho, že do moderní doby nezapadá.

Na útěku předkládá prostý, lineárně vyprávěný příběh dobra, zla a nevinnosti a vystačí si jen s pár archetypálními postavami beze jména. Na straně dobra stojí nemocný stařec, proti němu uzurpátorský rychtář se svými přisluhovači. Mezi těmito dvěma póly se ocitá chlapec, ztělesnění nevinnosti s dosud neposkvrněným štítem: „Nikoho nezabil, nekradl, nebral jméno Boží nadarmo“ (s. 12). Ač to jeho věku nepřísluší, musí se rozhodnout, ke komu se přikloní. Zvolí přímočarou a lákavou cestu zla, na níž by se sobecky staral jen o vlastní přežití? Nebo se vydá těžší životní cestou, bez záruk a jistot, zato plnou bolesti a strastí, jen se vzdálenou vidinou morální čistoty?

Pro zcela konkrétní určení dějiště románu se nemáme čeho chytit. Jesús Carrasco, původem z Extremadury, děj zasadil do vyprahlého, zaostalého kraje na pomezí Španělska a Portugalska. Stejně jako postavám, ani vesnicím autor nepřiřkl jména. Na neurčitost místa naráží i chlapec, když vzpomíná na glóbus ve škole. „Velká zeměkoule, jež svou šíří sotva držela rovnováhu na dřevěné podnoži. Při pohledu na ni bylo snadné rozpoznat, kde se rozprostírá pláň, neboť prsty několika generací dětí rok za rokem stíraly bod, v němž leží jejich ves, dokud nevymazaly celičkou zem i moře, které ji obklopovalo“ (s. 21). Taktéž zasazení do první půlky dvacátého století lze vytušit jen z několika detailů, například z opakované zmínky, že rychtář jako jediný široko daleko vlastní motocykl.

Román však jasně promlouvá i k dnešní době. Příroda v Extremaduře si vybrala svou daň za všechny rány způsobené člověkem. Země spalovaná slunečním žárem, nedostatek obživy a zásoby vody ztenčené na minimum donutily obyvatele utéct jinam. Zůstalo apokalyptické prázdno, kterým putuje únavou a žízní zmožený chlapec. „Všechno, co uzřel nízko při zemi, křivilo své tvary žárem sálajícím ze země“ (s. 35). Carrasco sám k zemi cítí velmi silné pouto a v románu předkládá apokalyptickou vizi budoucnosti, z níž mrazí. Nehostinný kraj je popsán tak přesvědčivě, že jeho krutost čtenář cítí na vlastní kůži. Právě přítomnost zničené krajiny dává knize varovný, lehce ekologický podtón. Román slouží jako zvednutý prst nad naším chováním k zemi, která nám byla jen propůjčena.

Jak dílo zařadit do kontextu španělské i světové literatury? U svých prvních literárních pokusů hovoří Carrasco o inspiraci povídkami Raymonda Carvera, obdiv skládá i další postavě americké literatury, Cormacu McCarthymu. A skutečně, Carrascova téměř apokalyptická vize připomíná román Cesta amerického romanopisce, popis obdobně beznadějné cesty do blíže neurčených míst, kde by snad mohlo být lépe. Další podobnost spočívá v umném střídání naturalistického vyprávění s poetickými pasážemi. Text Na útěku prokládá velmi syrové popisy tělesných pochodů jako čehosi zcela přirozeného s lyrickými momenty, kterým je cizí jakýkoliv patos. Násilí je předkládáno natolik bez okolků, že by čtenář místy nejraději zavřel oči nebo přeskočil stránku. Román pracuje s minimem dialogů, přičemž právě z ticha a nevyřečených skutečností se čtenář dozvídá to podstatné.

Nejen skrze postavu rychtáře jakožto krutého samovládce, přítomného v dějinách španělské literatury už od Zlatého věku, román navazuje na tradici národní literatury. Nálepka neoruralismu, již mu přiřkli někteří kritici, nemá daleko ke skutečnosti. K žánru známému od Miguela Delibese či Camila José Cely však Carrasco přistupuje z nového úhlu. Kromě ekologického podtónu totiž přináší nebývalý obdiv k prostému způsobu života. Knihu lze číst také jako iniciační román. Chlapec poznává hořké následky svého útěku, je vydán napospas nelítostné krajině, stíhán pomstychtivými dospělými a ví, že se může spolehnout jen sám na sebe. A aby se o sebe dovedl postarat, musí se naučit pasteveckým pracím. Postrojování osla. Dojení koz. Nabírání vody ze studně. Vypravěč tyto úkony na pomezí rituálu a rutiny pečlivě popisuje. Touto rovinou na rozdíl od svých španělských předchůdců, které Carrasco považuje za příliš temné, zasadil do svého románu i semínko naděje. Ještě je čas se k zemi a přírodě vrátit, znovu se naučit pokoře, tradicím i hodnotám.

Na útěku se k českému čtenáři dostává v překladu Štěpána Zajace, jehož kvality dokládá i nominace na Literu za překladovou knihu letošního ročníku ceny Magnesia Litera. Nejenže respektuje originál, čtenář se přímo tetelí nad bohatostí a krásou českého jazyka: „Možná, že v té chvíli se už bezmoc, která ho vyhnala z Bohem přisouzeného domu, dávno rozplyne. Možná že dálka, čas a neustálé tření chodidel o zem ohladí veškerou drsnost a přinesou mu klid“ (s. 21). Překladatel pečlivě volil každé slovo, stejně jako sám autor, který na útlém románu pracoval tři roky. Koneckonců v rozhovoru pro El Periódico Carrasco říká: „Unavuje mě svět a přemíra informací a věřím, že vesmír se skrývá v detailech.“ Jeho cit pro detail čiší z románu i v jeho české podobě a obdobně pozoruhodná je i obraznost jeho jazyka. „Šíji měl jako zrezivělý pant“ (s. 13). „Znovu se marně pokusí pozvednout víčka. Tíží jako závěsy z marokénu“ (s. 39–40). „Svědkové posledních vzdechů mokřiny“ (s. 52).

Román Na útěku je dojemná a působivá kniha, která nutí k přemýšlení. Co vše si lze dovolit při pokusu o záchranu vlastního života? Bojuje-li člověk v nespravedlivém boji se zlem, nemůže se část zla převtělit i do něj a vést jej k vykonání činů, které by ho dříve ani nenapadly? „On se dopustil násilí stejně, jak to odnepaměti vídával u všech kolem sebe, a teď se stejně jako oni dožaduje svého dílu beztrestnosti“ (s. 136). Jak si uchovat zásady i ve světě, ve kterém už morálka téměř ztratila smysl? Stejně jako postavám přibývají na tělech bolavá místa, zůstanou po dočtení knihy ve čtenářově mysli otázky, na něž je třeba hledat odpověď.

Nejsilnější je přitom morální poselství pramenící z knihy. Je třeba bojovat proti zlu. Ale pokud v boji vyhrajeme, musíme zlu odpustit, protože jen tak si zachováme svou tvář a obhájíme své zásady. Opravdu zvítězit znamená nikdy se zlu nepoklonit, nikdy se jím nestát, a naopak oplácet zlo dobrem. Přesně v duchu odpovědi, které se dostane chlapci na jeho protest proti dobrému skutku pro bídáky: „Ti muži si to nezaslouží.“ „Proto to musíš udělat“ (s. 169). Nezbývá než doufat, že díky úspěchu románu se autor odhodlá vynést na světlo i další texty. A také napjatě očekávat český překlad jeho druhého románu, vydaného opět nakladatelstvím Seix Barral pod titulem La tierra que pisamos (Země, po níž kráčíme).

Alžběta Strachotová

iLiteratura.cz 5. 4. 2016

http://www.iliteratura.cz/Clanek/36307/carrasco-jesus-na-uteku