Španělští vlci vycházejí v noci
[Recenze Vlčí měsíc]
Poprvé vychází v českém překladu román španělského prozaika a básníka Julia Llamazarese Vlčí měsíc. Strhující příběh partyzánů zahnaných do jícnu hor ostře pokládá otázku po hranicích lidství v mezních podmínkách.
„Vezměte nejušlechtilejšího a nejposlušnějšího psa. Zavřete ho do nějaké místnosti a tam ho drážděte. Uvidíte, jak obrátí a kousne. Uvidíte, jak zabíjí, když může,“ říká v jedné z vyhrocených epizod Ángel – hlavní hrdina a zároveň vypravěč. Tento „anděl“ však místo božského poselství předává čtenáři zprávu o tom, jak hrozivě křehká čára odděluje vštípené hodnoty, zásady, lidskost v nás od kalného spodního proudu strachu, násilí a pudu k přežití, neodlišitelného od divokého zvířete.
Na podzim 1937 rozprášila frankistická armáda asturskou republikánskou frontu a její bojovníci, kteří přežili a nechtěli se vzdát, hledali úkryt v pustých Kantaberských horách. K těmto „maquis“ – partyzánům patří i čtveřice hrdinů Llamazaresova příběhu, Ramiro, Gildo, Juan a Ángel, kteří se ukryjí poblíž své vesnice. Prostřednictvím útržkovitých epizod sledujeme jejich několikaletý úporný zápas v situaci, kdy – Ramiovými slovy – „nezbývá nic jiného než vytrvat“. Nemohou se vrátit ke svému dřívějšímu životu, k rodinám a práci a nemají jak odejít. A jako na titulní vlky na ně podnikají hon četníci i jejich dřívější sousedi, podnícení příslibem odměny.
V nekončící sérii skrývání, výpadů a porážek jako by se hrdinové skutečně měnili z lidí v šelmy, které zabíjejí, aby nebyly zabity; v přízraky, které přes den přespávají v roklích a jeskyních, zatímco v noci vstupují do vesnice k letmým setkáním s blízkými nebo za kořistí či pomstou. „Pro jedny jste prostými zloději a vrahy. Pro jiné jste ubozí nešťastníci, kteří se jen pokouší zachránit si holý život,“ říká o psancích místní boháč. Nastiňuje tak otázku, kterou sleduje i sám autor: Kam až smí člověk zajít, aby přežil? Za jakou cenu má ještě právo se o to pokoušet? Je tou hranicí oloupení či zabití druhého, ohrožení vlastní rodiny? Nebo nakonec jen zápasíme bez ohledu na cokoli, dokud nepadneme?
Někdejší atletický, světlovlasý učitel Ángel – jak jej popisuje zatykač – na konci příběhu reflektuje, že se za roky skrývání proměnil „v opravdovou škodnou, která vylézá ze svého doupěte, jen když sluneční svit už nemůže poranit její oči zaplavené samotou a krví“. Více než po přežití dychtí po prosté skutečnosti být ještě uznán za člověka. „Řekni jim, že nejsem žádný pes,“ prosí i ze spánku. Pouhá modlitba „za člověka, ne psa“ je také tím, co si hrdinové násilím vynutí na místním faráři nad hrobem jednoho z partyzánů, ačkoli by jej mohli bez okolků zastřelit.
Ještě z jiné strany se pak Ángel dotýká mezí lidské existence, když tráví dlouhé hodiny v jámě vyhrabané pod podlahou jako v symbolickém hrobě. Až poté, co Llamazares svého hrdinu takto „pochoval“, nechává ho vstát k novému životu za hranicemi Španělska, kam se Ángelovi konečně podaří prchnout.
Mrazivá působivost příběhu by byla jen poloviční bez Llamazaresova mistrovského zacházení s jazykem. Prostředí pusté horské přírody, syrové scény z vřesovišť a průsmyků, okázalá a překypující obraznost se samy stávají rovnocenným aktérem příběhu. Zde odvedl vynikající práci i překladatel díla Jan Machej.
Julio Llamazares není pamětníkem válečných událostí, narodil se až roku 1955 a Vlčí měsíc vydal jako svou prvotinu v roce 1985. To mu umožnilo podívat se na zvolenou látku z jistého odstupu a vidět hrdiny – jakkoli rozporuplné a prohrávající – i v těch, které vítězná strana na dlouhou dobu zcela odepsala.
