Ladění 9, 3/2004

[Recenze Dílo, sv. 9. Šel malíř chudě do světa – Maminka – Koulelo se, koulelo – Chlapec a hvězdy]

Jaroslav Seifert dětem

Po Halasovi, Holanovi a Zahradníčkovi je Jaroslav Seifert čtvrtý z klasiků české poezie dvacátého století, jehož souborné dílo vychází v kritickém vydání. Vydávání Díla Jaroslava Seiferta bylo zahájeno roku 2001 v nakladatelství Jiřího Tomáše Akropolis a má být ukončeno v roce 2006. Jednotlivé svazky vycházejí s podporou Ministerstva kultury ČR, města Kralupy nad Vltavou a společnosti Europapier – Bohemia. Vydávání řídí literární vědec, kritik a editor Jiří Brabec (v prvních dvou vydaných svazcích spolu s Marií Jiráskovou) a o ediční práci se dělí starší literární vědci s editory mladší generace. Až dosud mají čtenáři v rukou celkem šest dílů z plánovaných šestnácti. Všechny jsou doplněny obrazovými dokumenty. Za jejich zdařilý grafický design odpovídá Luboš Drtina.
Jako zatím poslední vyšel v roce 2003 devátý svazek, obsahující sbírky převážně určené dětským čtenářům: ŠEL MALÍŘ CHUDĚ DO SVĚTA (1949), MAMINKA (1954), CHLAPEC A HVĚZDY (1956) a KOULELO SE, KOULELO (1948, 1955). V dodatcích jsou otištěny dvě básně, které Seifert vřadil do vydání knížky Šel malíř chudě do světa ve Státním nakladatelství dětské knihy a Albatrosu. Svědomitou editorkou svazku je Zuzana Dětáková. Výtvarný doprovod tvoří Alšovy a Ladovy obrázky, které Seiferta inspirovaly k napsání obou sbírek, a u sbírky Maminka dnes už klasické ilustrace Jiřího Trnky (později sbírku ilustrovali také Jitka Kolínská, Ludmila Jiřincová a Karel Svolinský). U knížky Koulelo se, koulelo jsou reprodukovány původní ilustrace Boženy Vejrychové-Solarové.
Jak literární kritici rozpoznali už v první polovině minulého století, Seifertův spodní tón melancholie a stesku nad ztraceným mládím může plně pochopit teprve čtenář zralejšího věku, ovšem verše vysloveně adresované dětem – s motivy pohádkových bytostí, her a dětských dobrodružství – jsou v uvedených sbírkách také. Všechny čtyři knížky patří do období, kdy Seifert psal rytmicky pravidelným, bohatě hláskově instrumentovaným veršem s vynalézavými rýmy, variovaným přesahy. Právě v tomto melodickém období se stal milovaným básníkem širokých kruhů čtenářů a čtenářek poezie.
Ke klasikům našeho výtvarného umění se Seifert utekl v nepříznivé době čtyřicátých a padesátých let. První sbírka má podtitul Verše k obrázkům Mikoláše Alše (její vydání v Díle je třinácté), druhá pak Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady (je to celkově sedmé vydání). Kompozičně jsou obě sbírky uspořádány tak, že verše i obrázky sledují proměny počasí, dětské hry a lidové zvyky od jara do zimy. Tu a tam se básník v nostalgických ohlédnutích vrací také k vlastnímu dětství a mládí.
Nemáme mnoho uměleckých děl, která jsou schopna ve vnímateli vyvolat tak silný citový prožitek, jaký poskytuje spojení prostých, nezaměnitelně seifertovských veršů s díly obou malířů. Je to zážitek, v němž se mísí smutek i radost: stesk nad zánikem starého venkovského světa a zároveň úsměv nad veselými kresbami a lehkým chodem Seifertových veršů. Především však cítíme, že jsme doma, že Seifertovy verše i Alšovy a Ladovy obrázky jsou bytostně české. Ale kdo ví, jak je to s dnešními mladými? Teprve důkladný průzkum by vydal svědectví, jak Seifert, Aleš a Lada působí dejme tomu na dnešní čtrnáctiletou mládež, zvyklou denně se dívat na filmy, v nichž každou minutu někdo umírá ranou z pistole či bodnutím dýky.
Většina čtenářů si patrně nikdy neuvědomila, že sbírka Maminka (celkově desáté vydání) existuje ve dvojí verzi. Smlouvu s autorem původně uzavřelo někdejší Státní nakladatelství dětské knihy, ale když se ukázalo, že sbírka obsahuje i několik básní, které podle tehdejších názorů nebyly vhodné pro děti, muselo SNDK přenechat práva na první vydání vydavatelství Československý spisovatel. V SNDK a Albatrosu potom sedmkrát vyšla pozměněná verze, rovněž ilustrovaná Jiřím Trnkou. Byly v ní vynechány básně Večer na pavlači, Růže pro slečnu učitelku, Skleněný džbán, Slečna ze čtvrtého a Domov. Současně byla doplněna některými čísly z cyklu původně napsaného pro Trojanovu knížku Létal jsem s anděly a později zařazeného do knihy Jaro sbohem. Přidány byly i další verše, například známé Maminčino zátiší ze sbírky Jablko z klína.
Ohlas sbírky u čtenářů, v té době krmených převážně budovatelskými agitkami a frázemi o boji za mír, byl tak jednoznačný, že Seifert za ni v roce 1955 dostal – ačkoli nepatřil k oblíbencům poúnorových pánů nad českou kulturou – státní cenu.
Jediná Seifertova knížka určená výlučně dětem je báseň o proměnách jabloňky od květů po sklizeň a zimní spánek Koulelo se, koulelo. V první verzi z roku 1948 měla jen šestadvacet veršů (s názvem Koulelo se, koulelo červené jablíčko), v přepracovaném vydání z roku 1955 už sto dvacet osm. Vydání v Díle je celkově páté.
Editorka vychází ve všech případech z posledního vydání za autorova života, respektive z edice, jejíž text Seifert ještě přehlédl. Pouze u básně Koulelo se, koulelo pracuje s vydáním v Díle Jaroslava Seiferta z roku 1964, protože v pořadí čtvrté vydání sice vyšlo ještě za Seifertova života, ale není v něm uveden redaktor a není známo, že by se autor nějak podílel na znění textu.
Zvláštností souboru Dílo Jaroslava Seiferta (výhodnou pro literárního odborníka) je to, že údaje o časopiseckém otištění básně, různočtení a informace o autorových rukopisech a strojopisech jsou s číslem příslušného verše uvedeny hned pod básní, nikoli až v samostatném oddílu na konci knihy. Editorka pečlivě zaznamenává všechny rozdíly mezi časopiseckou a knižní verzí (včetně například škrtnuté čárky za veršem atp.). Kde je to možné, pracuje i s rukopisy, což patří k náležitostem kritické edice. Knihu doplňuje souhrnná ediční poznámka, obsahující údaje o osudech jednotlivých sbírek a změnách v počtu a sledu básní. Dětáková v ní také cituje ze Seifertovy korespondence s nakladatelskými redaktory.

Jiří Rambousek