Lidové noviny 18. 2. 2006

[Recenze Niternost a existence. Úvod do Kierkegaardova myšlení]

Učitel úzkosti Soren Kierkegaard
 

Americké stíhačky, které zahajovaly druhou invazi do Iráku, přinášely iráckým obyvatelům a Saddámovu režimu „hrůzu a posvátný děs“. Shock and awe, název, který pro úvodní fázi operace vymysleli stratégové Pentagonu, byl záměrnou biblickou citací, nikdo tehdy nezastíral, že válka proti tyranovi jako další fáze boje s terorismem nese náboženský podtext.
„Bylo hřímání s blýskáním, a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, kterýž byl v ležení,“ popisuje 2. Kniha Mojžíšova chvíle, předcházející zjevení Boha na hoře Sinaji, kde bude diktovat Mojžíšovi Desatero božích přikázání. „A tak hrozné bylo to, co viděli, že Mojžíš řekl: Lekl jsem se, až se třesu,“ pokračuje v líčení Nový zákon v Epištole sv. Pavla Židům. I druhý příchod Ježíše na zem, přinášející poslední soud, předznamená hrůza a děs; setkání s Bohem –a zjevně i s americkými stíhačkami – pokaždé vyvolává „bázeň a chvění“.
Těžko říct, jestli vojenští plánovači ve Washingtonu někdy četli dílo dánského myslitele Sorena Kierkegaarda, každopádně američtí kazatelé, kteří hrozivé a děsící nálety na Irák vykládali v kostelech, si na Kierkegaardovu Bázeň a chvění občas vzpomněli. Nepředváděli však, jak zpupná je paralela mezi zjevením Boha a příchodem americké armády, Kierkegaard byl inspirativní v jiném ohledu: měl věřící přesvědčit, že právě otřásající setkání s jediným pravým Bohem (jehož se snad ve válečné krizi dostane i muslimům) může člověka přivést na správou cestu víry, která končí vykoupením z hříchů a věčným životem. K opravdové víře se nedá dojít pomocí rozumu: rozum musíme nejprve odhodit, abychom v „absolutním paradoxu“ našli Boha, píše Kierkegaard.
Americká válečná historka představuje jeden z nejzvláštnějších projevů dlouhé řady kierkegaardovských inspirací, začínající už na konci 19. století. V poslední době se i v Česku oživil zájem o Kierkegaardovy myšlenky. Dokumentuje to nejen přehledová kniha Jiřího Olšovského Niternost a existence, která, jak říká její podtitul, chce být jakousi kierkegaardovskou propedeutikou (a je to úvod velmi hutný, podrobný, vyčerpávající), ale i několik původních studií, vycházejících ve speciální edici Studia Kierkegaardiana, kterou pro lepší přehled v českém bádání v díle nejznámějšího dánského filozofa vytvořilo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury.
Po knize Kierkegaard a dějiny křesťanské zbožnosti, napsané známou překladatelkou dánského myslitele Marii MikulovouThulstrupovou, se do Kierkegaarda pustil i teolog a filozof Václav Umlauf, jehož kniha nese jméno myslitelova příjmení a podtitul Hermeneutická interpretace. Je to zvláštní pokus o hledání autentického, živého Kierkegaarda, k němuž autor našel cestu pomocí „lyrické hermeneutiky soucitu“ – vciťuje se do jeho textů a hledá v nich nové možnosti čtení, aniž by do nich vkládal předem připravený výklad a přecházel předchozí interpretace. Řečeno bez větších složitostí: Umlauf chce číst Kierkegaarda s viditelnou sympatií, která mu umožní vykopat z této staré studny něco nového. Čím je tedy Kierkegaard pro dnešek tak inspirativní?
Sorena Kierkegaarda (1813–1855) širší publikum nefilozofů zná především jako náboženského kritika, který nesnášel mrtvou vnějškovost církevních předpisů, pouček a zkostnatělých institucí, a pak také jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů existencialismu, směru, který ovládal evropské myšlení mezi světovými válkami a bezprostředně po té druhé. Obě tyto charakteristiky mají jednoho společného jmenovatele, a tím je jednotlivý člověk, v němž se odehrává boj o život a s ním související boj o víru. Kierkegaard se vášnivě staví proti Hegelově abstrakci, v níž je člověk jen součástkou ve stroji Dějin, a totéž vlastně vyčítá i církevní dogmatické mašině, která věřícím ponechává pramálo místa k tomu, aby sami hledali odpověď na otázku, co to znamená věřit.

Koncept úzkosti
Stěžejním pojmem, který jako klíč rozevírá obě uzavřená prostředí – jak ukončené dějinné putování Ducha u Hegela, tak jasně narýsované putování poslušné křesťanské ovečky ke spáse – je koncept úzkosti. Kierkegaard o něm v 31 letech napsal zvláštní práci Pojem úzkosti. Úvaha rázu psychologického ve směru dogmatického problému, týkající se dědičného hříchu, v níž úzkost (Nemoc k smrti) líčí jako potrestání za prvotní hřích, ale zároveň jako odměnu, jakýsi dvojí dar svobody, který přináší: 1. možnost volby mezi dobrem a zlem; 2. možnost dostat se k sobě a hledat cestu k nejvyššímu. A le je tu i třetí možnost – podlehnutí temným silám, což je pro Kierkegaarda slepá cesta (Heidegger tomuto upadlému způsobu života, který se neptá po smyslu bytí, bude později říkat neautentická existence). V úzkosti se člověk propadá do propasti sebe, kde se může ztratit, ale objevuje tu i to, že vůbec má nějaké vlastní nitro, a tím zjišťuje, že překračování sebe neprobíhá ve vnějších kulisách světa, nýbrž právě uvnitř. Transcendence je možná, ale jedině do „nejintimnější intimity“, jak později napíše Lévinas.
Kierkegaardovo objevení úzkosti jako spojence svobody rozvinul ve 20. století Heidegger v ontologii pobytu (Dasein), Jaspers zase v křesťanském upevňování víry v krizových chvílích a Sartre v rozvrhování existence, v němž se lidská svoboda teprve realizuje jako existující. Všude tu hraje zásadní roli čas, komplexnost jeho struktury, a hlavně vytržení z fixace na přítomný okamžik, na život pouze „tady a teď“.
Člověk, žijící v estetickém stadiu, soustředěný na smyslové prožitky, propadá euforii orgasmu okamžiku, což je případ nemyslící a nežijící masy Kierkegaardovy doby i současné televizní kultury. Masovému člověku chybí odvaha k činu i myšlence, lidé ze sebe nechtějí udělat skutečný originál; etik, vědom si nutnosti rozhodovat o hodnotách, žije v okamžiku, ve chvíli, kdy musí volit, ale dělá to s vizí lepší společnosti, kterou sleduje; člověk v posledním náboženském stadiu podle Kierkegaarda konečně překonává tíhu okamžiku, protože se dostává do niterného vztahu s věčným Bohem.
Přechody mezi jednotlivými stadii, které patří k dalším poznávacím znamením Kierkegaardova myšlení, probíhají skokem, je to jakési přepnutí do vyšší lidské úrovně, přičemž zkušenosti z nižších levelů se ve vyšších mohou hodit, ale ani poslední skok do nejniternější náboženskosti a poslední možnosti člověka nezbavuje úzkosti, jak ukazuje Abrahamův paradox: Bůh ve Starém zákoně žádá Abraháma, aby obětoval syna Izáka, a Abrahám chce Hospodinovi vyhovět. Není to ale automatické rozhodnutí věřícího. „Z Abrahámova příběhu se vynechává úzkost,“ připomíná Kierkegaard v Bázni a chvění, třeba i to, že Abrahám má na přemýšlení o oběti syna tři dlouhé dny. Abrahám se až do konce, kdy je Izák nahrazen ovcí, hroutí do úzkostné propasti. Nemá jasno, jestli jeho víra bez rozumného etického vysvětlení –každý otec by přece syna bránil – je správná. Pak přece bude vrahem!? Je to víra paradoxní, absurdní a bez vysvětlení, ale jediná možná, protože zachovává absolutní oddělení, jasnou cézuru mezi Bohem a člověkem. Víra nezná logiku rozumu ani etické soudnosti, přestože ani jednu z těchto rovin neruší. Víra je hluboce osobní záležitost, kterou lze těžko zobecňovat.
Kierkegaardovská paradoxnost niterně vybojované víry, její nelogičnost, může dnes inspirovat všechny, kteří v sekulárním světě utrpení a válek pochybují, zda víra není omyl a scestí. Úzkostlivá obava –má jinou kvalitu než pouhá pochybnost –je sice projevem hříchu, ale je to také hnací motor k poznání sebe sama a Boha, říká dánský filozof. Nehledejte spásu u svého zpovědníka, vůdce, ve svaté knize, u otce ani manželky, musíte ji najít sami za sebe tam, kde už dávno věčně byla, hledejte ve svém neklidném, chvějícím se nitru – „Co je bez chvění, není pevné,“ píše dobrý Kierkegaardův učeň, páter Tomáš Halík.
Václav Umlauf i Jiří Olšovský zdůrazňují nepřekročitelný křesťanský kontext Kierkegaardova díla, v němž člověk nachází skutečnou svobodu až skrze spojení s Bohem, ve spojení vlastní konečnosti s božskou nekonečností. Jako by Kierkegaard provedl podobně hegelovské uzavření, s tím rozdílem, že svoboda tu není odžitá nutnost řádu a vývoje Ducha, nýbrž poznání, že z úzkostného teroru mizejících přítomných okamžiků se lze vytrhnout jedině přilnutím k božskému pohledu věčnosti. „Potom je zrušen všechen rozpor, časovost je pronikána a střežena věčností,“ píše Kierkegaard v hegelovském stylu. Ani Kierkegaard však nebyl schopen unést sílu věčnosti, s níž se člověk setkává jen ve vzácných zlomových okamžicích života, kdy náhle začíná být jiným. Odtud také vychází poststrukturalistická námitka, o níž velmi kriticky píše Václav Umlauf.
Soucitný hermeneutik podrobně ozřejmuje složitost poststrukturalistického myšlení, které nepochopilo Kierkegaardovu cestu k Bohu a snaží se ji chytit do falešných kliček, vycházejících z dogmatu nemožnosti transcendence neboli shrnujícího překročení sebe sama. Pateticky řečeno –nikdy se nemůžeme úplně vidět, vždycky něco chybí! Přitom námitka poststrukturalistů je vcelku jednoduchá: žádný člověk, žádné lidské Já, ve smyslu celku Selbst, nemůže dosáhnout plnosti, protože je toho schopno pouze ve výjimečných exstatických chvílích setkání s radikálně jiným, tedy s Bohem. Pak je nuceno vrátit se do běžného života, v němž jsme odsouzeni putovat od významu k významu, od názoru k názoru, od pojmu k pojmu, v nekonečně řadě symbolů a znaků, které nelze zavěsit na žádnou zjevenou pravdu.

Bůh musí pomoci
Jacques Derrida jde v knize Dar smrti (Donner la mort) ještě dál a ptá se, jak mohl Abrahám s Bohem mluvit, jak se radikální jinakost sděluje a zda je opravdu schopna scelit roztrhané kusy našeho Já. Je to důležitá otázka, protože Kierkegaard, tento myslitel niternosti a úzkostí, říká, že k paradoxnímu skoku do víry musí pomoci i druhá, božská strana.
Bůh v Abrahámově paradoxu mluví tak, že mlčí, chybí mu pozitivní výměr, víme, co Bůh není, ale nikoli, co je, nikdy nám to neřekne. Derrida čte Kierkegaarda jako negativního teologa, který nás zpravuje o radikální jinakosti Boha, k níž se slovy nikdy nedostaneme. Vztah k Bohu pak nelze přenést na obecnou rovinu etiky, protože je vázán absolutní odpovědností k tomu, co nás nekonečně přesahuje. Už to, že tu jsem (me voici), ze mne dělá dlužníka vůči Bohu a bližním, kterým musím odpovídat, přestože se k nim nikdy úplně nedostanu.
Derrida dovádí Kierkegaardovo myšlení do krajnosti faktické absolutnosti každého vztahu s jiným, jehož důsledkem je nejen nepřenositelnost a nesdělitelnost zkušenosti, ale i neopakovatelnost okamžiků setkání s jinakostí a posouzení rozhodující chvíle rozhodování. Jsme v tom úplně sami, nemáme žádnou společnou míru, a tak absolutní nárok těžko někdo unese. Ani Kierkegaard, kterého z teologicko-psychologického hlediska brání Václav Umlauf.
I dánský myslitel potřebuje pozitivnější dotek Boha, potřebuje ho cítit alespoň prostřednictvím společného heideggerovského existenciálního naladění (Stimmung), které mu umožnilo Bohu (jiným) rozumět. Konečná existence, pokud skočí do víry, může v Kierkegaardově křesťanském světě přímo na sobě pocítit uklidňující spásu nekonečnosti. U Derridy této nekonečnosti pouze musíme až do smrti odpovídat, aniž bychom věděli, jak to všechno nakonec dopadne.

Václav Umlauf: Kierkegaard. Hermeneutická interpretace
Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2005, 318 stran
Jiří Olšovský: Niternost a existence. Úvod do Kierkegaardova myšlení, Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2005, 264 strany
Soren Kierkegaard: Bázeň a chvění. Nemoc k smrti V překladu Marie Mikulové-Thulstrupové vydalo nakladatelství Svoboda – Libertas, Praha 1993

Petr Fischer