Lidové noviny 2. 10. 2004

[Recenze Josef Dobrovský]

FILOZOFIE – Ke studiu
Milan Machovec: Josef Dobrovský

Vydavatel Jiří Tomáš připravil pro druhé vydání Machovcova filozofujícího díla o Josefu Dobrovském. Milan Machovec se zabýval významnými osobnostmi české myšlenkové tradice, a nemohl proto Dobrovského opominout. Machovec byl zasažen, jak sám říká, jasem a svobodomyslností Dobrovského osobnosti a jeho pobýváním v pravdě.
Dobrovský byl nepochybně génius s úžasnou pamětí a značně rozvinutou imaginací. Machovec se úspěšně pokusil o několik nových pohledů na něj. Pečlivě zkoumá způsob a prvky jeho „osvícení“. Základem jeho osvíceného přístupu bylo především neúchylné přivrácení se k pravdě. Z pozice primátu rozumu rozpracovával svou vědeckou a racionální kritiku všeho mýtického a fantastického, s nímž se setkával v dobové kultuře, v názorech na dějiny i v jazykovědě. Vědu chápal právě jako obrácení se k pravdě; jako její vášnivé stopování, a to za každou cenu, i kdyby to znamenalo podkopávání doposud přijímaných pravd a pro něj samého pronásledování a napadání dobovým establishmentem. Dobrovský tak výrazně přispěl k rozvoji veřejné kritiky, k očišťování českých dějin od výmyslů a mýtů.
Z Machovcova líčení plasticky vystupuje i Dobrovského postoj k filozofii a náboženství. Z jeho příklonu ke kriticismu vědy vyplývá především podezřívavost vůči prázdné filozofické (metafyzické) a teologické spekulaci. Dobrovský hledal proměněné náboženství, zbavené autoritářství, nevědomosti a ničím nepodložených dogmatických jistot zjevení. Živé náboženství však zůstalo vnitřní potřebou vědce a vysvěceného kněze Dobrovského. A č bojoval proti katolické hierarchii, nechtěl být považován za protestanta. Machovec však podle mého soudu přepíná Dobrovského kriticismus, když píše o jeho „tíhnutí k materialismu“, o jeho „pokrokovosti“. Naštěstí též připouští, že Dobrovského postoj není skutečným materialistickým světovým názorem, nedělá z něj protomarxistu. Dobrovský jako vědec a bojovník proti každé formě tmářství byl často se svým názorem sám a ve své opuštěnosti nacházel právě v původní zbožnosti zdroj posily a oporu pro mezní situace.
Takto Milan Machovec zkoumá bytostné rysy Dobrovského osobnosti, vidí jeho existenciální opravdovost, hlubokou interesovanost pravdou i niterný entuziasmus, s jakým spěl vždy k jádru věci. V tom tkvěl jeho radikalismus a služba vědě a pravdě.
Ač Machovec napsal a vydal svou knihu o Dobrovském poprvé v roce 1964, je i dnes poutavou četbou nejen díky svému námětu, ale také díky Machovcovu stylistickému mistrovství.

Jiří Olšovský