Lidové noviny 21. 9. 2013

[Recenze Brány mrazu a jiné prózy]

Sidonova výzkumná práce vědomí

Po loňském souborném vydání divadelních a rozhlasových her se Karol Sidon ohlásil (pravděpodobnější však je, že k publikaci jen dal svolení) několika prózami, které dosud byly dostupné pouze časopisecky nebo v samizdatu. Knížka se jmenuje Brány mrazu a jiné prózy.

Je skoro trapné připomínat, že dříve než se Karol Sidon (narozený v Praze 9. srpna 1942 – plné datum narození má svůj smysl, protože za okuрасе měl každý den význam) stal na začátku 90. let vrchním pražským a zemským rabínem, měl za sebou už završenou dráhu spisovatelskou a dramatickou. Ta započala velmi brzy – nejen na poměry, které byly chvíli relativně příznivé: ve svých šestadvaceti již vydává Sen o mém otci (1968), záhy nato navazuje podobně, ba ještě více egocentricky laděný Sen o mně. To se ale už píše rok 1970 a zajímavý a – pokud jde o ohlas čtenářský i kritický – úspěšný prozaik a nejmladší redaktor Literárních novin je odstaven mimo oficiální vydavatelství.

Živí se jako mnozí jeho kolegové různými sympatickými profesemi, v případě Sidona je nejpopulárnější jeho kariéra trafikanta v Jindřišské ulici v centru Prahy. Samozřejmě píše dál, ba právě tyto roky, konkrétně první polovina let sedmdesátých, jsou obdobím literárně nejproduktivnějším. 

Zároveň se však v těchto letech uskutečňuje Sidonova duchovní konverze k židovské víře, dovršená v roce 1978, což po formální stránce nebylo v případě polovičního žida po otci (matka byla křesťanka) vůbec jednoduché. „Jednoduché“ by to samozřejmě nebylo v žádném případě...

Co má jedině cenu

Opravdovost a hloubka jeho náboženského přerodu z původního agnostika, pro nějž je jeho poloviční židovský původ spíš předmětem jakéhosi udiveného zájmu a dětsky uvědomované hrdosti, projevené například lpěním na jméně po pravém otci – Sidon, pak na prahu středního věku vyústí v rozhodnutí studovat judaistiku, nejprve „poloamatérsky“ v Praze a pak reálně – po vystěhování z Československa (Sidon podepsal Chartu 77) – od roku 1983 na univerzitě v Heidelbergu, v letech 1990 až 1992 pak v Jeruzalémě. Teprve potom se vrací do Prahy, kde mu mezitím, tedy po listopadu 1989, vyšlo několik beletristických knih.

Literatura je však z pohledu právě se stanuvšího pražského rabína již záležitostí, která stojí „v důležitosti o stupeň níž“ – jak o tom mluvil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou a Viktorem Vondrou Když umřít, tak v Jeruzalémě (1997). Na tom samém místě pak mluví o tom, jak postupně u něj slábla potřeba vyjadřovat se literárně, jak nabývalo přesvědčení, že není žádnou povinností autora psát. „Tím, že jsem psal, jsem si zachovával alespoň zdání společenského zařazení,“ mluví se značnou otevřeností o své situaci v 70. letech. „Já jsem se strašně natrápil s knížkou Boží osten. Tu jsem psal a psal a psal s vědomím, že musím a že je to moje povinnost. (...) A to vědomí, že nemusím, bylo svým způsobem osvobozující.“

Sidonova literární tvorba je tedy od konce 70. let uzavřena, i když člověk nikdy neví a skutečnost, že nepíše beletrii, neznamená, že by přestal psát – třeba texty úvahového a teologického charakteru. Ostatně se ví, že ještě v německém exilu měl rozepsaný román, o jehož osudech a záměrech, které s ním má, ví asi jedině on.

Když to tedy shrneme, kromě příležitostných a kratších textů zahrnuje celek Sidonovy prózy dva základní okruhy: tím prvním jsou texty neskrývaně autobiografické povahy, takové, jež mají základ a východisko v prozaické dvojici Sen o mém otci a Sen o mně; tím druhým okruhem, ne však od toho prvního příkře odděleným, jsou meditativně založené prózy, které tíhnou k existenciálním a po smyslu existence se tázajícím obsahům – mezi ně patří jím zmíněný Boži osten, esejisticky laděné Evangelium podle Josefa Flavia a právě Brány mrazu, novela (či kratší román), kterou knižně poprvé přináší tento svazek. Předtím text vyšel v několika samizdatových vydáních: jako vždy pečlivý editor knihy Jan Šulc spočítal, že jich bylo pět.

Upřímně řečeno, domnívám se, že skutečnost, že Sidon nespěchal s jeho uveřejněním, má důvody i jaksi umělecké. Jde o modelový příběh životní rekapitulace jednoho obyčejného, zdálo by se zmarněného života. Starému muži plyne před jeho vnitřním zrakem biograf jeho života, vzpomínky neuspořádaně naskakují jedna po druhé, osamělá existence pluje ke svému počátku v matčině lůně, k mystické bráně stvoření, jíž se život zase uzavírá. Vyprávění však trpí značnou rozvláčností a mnohomluvností, rezignace na strukturovanější příběh působí malátně a abstraktně. Obsahy filozofické a metafyzické jsou do postav vkládány zvnějšku a ty pak působí jako jejich věšáky. Jako by se tu potvrzovala platnost autorova kréda, které najdeme ve Snu o mně: „Před třemi léty jsem se rozhodl, že budu psát o sobě. Že nebudu obcházet, ale nemířím přímo. Uvědomil jsem si, že v tuto chvíli, v těchto letech, je všechno ostatní psaní vědomá lež. Jenom když o sobě budu psát, bude to mít nějakou cenu: když ne pro jiné, tak určitě pro mne.“

Dva otcové a jedna matka

To platí zcela pro úvodní tři prózy. Jde o dosud rovněž nezveřejněný triptych, který nese jméno Hluší a slepí a je jaksi publicističtějším či snad konvenčnějším dodatkem obou Snů. Editor Jan Šulc vysvětluje v ediční poznámce skutečnost, že ty prózy jsou zveřejněny až nyní autorovým rozhodnutím, že po vydání Snu o mém otci а Snu o mně nechtěl pokračovat ve zveřejňování (třeba i samizdatovém) textů tak osobně, a tedy i bolestivě založených. Spolu se Sny přitom jde o čtenářsky asi nejživější a nejpůsobivější část Sidonovy prozaické tvorby – stále musíme ale mít na paměti také jeho dramata, která pro něj nejsou o nic méně důležitá, ba v něčem mu nejspíš vyhovovala více. To lze dobře vidět právě na jeho neautobiografických prózách, kde se téma rozlévá do šíře a do mnohomluvnosti, kterou si na sevřené ploše dramatu nemohl dovolit.

Živost – což je dosti problematický pojem, ale čtenář si tuto kvalitu při čtení obvykle dobře uvědomuje – jeho „rodinných“ próz spočívá právě v tom, že jsou založeny na jitřivě osobním prožitku tématu. Tato odhodlanost jít k věci není rozptylována literárními konvencemi a šablonami, ale má rys přímého, bezohledného ppjmenování. Je založena na pokusu prostřednictvím představ, intuice a vzpomínek rekonstruovat životy těch, o kterých může už jen „snít“. Toto „snění“ ale není žádnou noční prací podvědomí, ale naopak maximálně přesnou archeologií mysli a vzpomínek, výzkumnou prací vědomí, jejíž výsledky jsou zveřejněny formou životopisné zprávy. Texty jsou vedeny snahou dát obrys událostem, jež předcházely autorovu zrození či s ním souvisely. Na začátku i na konci stojí pokus najít touto formou sám sebe, dostat se k sobě, banálně řečeno – najít a pak vyhranit svou identitu.

Tato sebeformulování u Sidona spočívají v ohledávání obrysů vlastní rodiny – zmizelého, respektive nacisty zavražděného otce Alexandra Sidona a druhého, tedy nevlastního otce Josefa Fuchse, jenž se ve skutečnosti jmenoval Josef Gross a jenž byl, stejně jako jeho pravý otec, žid, a tedy byl též vystaven rasové perzekuci: ale na rozdíl od Alexandra Sidona zázračně přežil a po válce, když „zazvonil u jejich dveří“, se oženil s matkou malého Korola, která by však tomuto druhému otci dala přednost už za otcova života.

Čtenář obou Snů tuto historii vlastně do detailů zná. Ví toho zvláště o jeho tyranské matce tolik, že si není jistý, zná-li toho aspoň polovinu o matce vlastní, ba zda by to vědět chtěl. Sidonova upřímnost má totiž rysy až sadistické a lze věřit pasážím ve Snu o mně, v nichž oslovuje svou matku, která byla po prvním Snu zděšená a zdrcená. Autor se tam pokouší o jistou omluvu, která byla namístě, ale ve skutečnosti pokračuje v jitření ran, které ještě rozšiřuje na svou manželku a jejich krachující vztah.

Skutečnou omluvou budiž však krásná povídka Maminka zpívá druhý hlas (zařazená do nynější knihy): malý Karol se ve snové noční scéně setká s dospělým spisovatelem, který nemá sílu svému dětskému já přiznat, že matka je po smrti.

U bran sldonovské synagogy

Lze říci, že Sidonovo psaní mělo nepochybně ráz psychoterapeutický. Tak i působilo na čtenáře. I v dosti svobodném prostředí české literatury konce šedesátých let to byly texty na hraně toho, co vlastně je možné o svých bližních, ba o jakémkoli konkrétním člověku říci. Byly zcela oproštěny od iluzivnosti a (sebe)ironizace, díky nimž by třeba mohly aspirovat na populární četbu. Byly vážné, jak jen bylo vážné téma samotné, což ale neznamenalo, že v nich nebyl i určitý zvláštní humor. Představovaly v jistém smyslu protiklad lyrizujících a dojemných próz Oty Pavla, byť strašný zážitek oba čerpali z podobného traumatu – i Pavlova/Popperova matka byla árijka. Důrazem na věcnost a dokumentární zobrazení se Sidon podstatně liší od stylizovaných a k manýře směřujícím textům Arnošta Lustiga. Co naopak stojí za úvahu, je blízkost k prózám Ludvíka Vaculíka, ať již k těm, které byly již v té době napsané, tedy k Sekyře, nebo k těm, které teprve budou: Český snář. Vaculík byl ostatně koncem 60. let Sidonův kolega v redakci Literárních novin a je možné, že jeho poněkud protektorský vztah k mladšímu Sidonovi nemusel být jen jednostranný, že tedy Vaculíkova otevřenost (hraničící s brutalitou) má svůj předobraz a inspiraci v obou Sidonových Snech.

Nuže, v Bránách mrazu a jiných prózách se setkáváme s konvenčnější a střídmější podobou této domácí archeologie. Jsou to texty, které by pravděpodobně mohly bez větších potíží vyjít koncem 60. let, a kdyby kulturní politika let následujících nebyla tak debilní, mohly by být asi zveřejněny i pak. Sidon ale dal pro svůj debut v roce 1968 – respektive druhou knihu o dva roky později – přednost prózám drsnějším a obnaženějším. Ty, které vycházejí nyní, při vší své pozoruhodnosti působí jako měkčí a klidnější variace na ono téma.

První text celého svazku – Trnavský hřbitov – je de facto o rodinné téma rozšířenou reportáží ze Sidonových cest po Slovensku, které v druhé polovině 60. let vykonával s Jurajem Jakubiskem, s nímž psal scénáře jeho nejlepších filmů. Cesta je zavede do Trnavy, odkud jeho otec Alexander pocházel. Poprvé vidí dům, kde měla jeho rodina řeznictví, setkává se s tetičkou Manci, která ho zavede na zarostlý židovský hřbitov, kde leží jeho nepoznaní předci. Ze židovské Trnavy zbývají už jen zaprášené trosky, ze Sidonovy mišpoche jen do různých stran rozptýlené údy. Prostředí šedého slovenského města vyzařuje latentní antisemitismus a skoro nic nepřipomíná slávu rodiny Sidonových, mezi jejichž předky byl i vážený trnavský rabín. I ta proslulost byla ovšem z větší části pouhou iluzí, kterou si potomek, konfrontovaný nyní s realitou, nesl jako své vnitřní bohatství. Jediné, co opět zůstává, je „sen“, který je však рrohloubený a doplněný o „perspektivu navždycky zavřených a prkny přebitých dveří sidonovské synagogy“. Sousloví „sidonovská synagoga“ se skutečností, ovšem pražskou, stane až za dalších třicet let.

Štafeta paměti

V následujícím textu Nevyhnutelný příběh se tvůrce vrací k postavě otce Alexandra. Klidným hlasem tu rekapituluje jeden židovský osud, jehož exaltovanější podobu čtenář zná ze Snu o mém otci. Vypráví o otcově prvním manželství s hloupou a povrchní židovskou krasavicí, o tom, jak poznal jeho českou árijskou matku, jež ho nejspíše nemilovala, ale i tak byla odhodlána s ním snášet to, čemu nakonec neunikl. Ještě jednou tu převypráví otcův konec v terezínské Malé pevnosti, kdy – zkopán do polovědomí – je vybídnut sadistou Pinďou, aby slízal svou vlastní krev. Když otec se slovy „Nie som zviera“ odmítne, pokračuje bití. Brzy potom umírá zavěšen na skobě. „Tak mi to vyprávěla maminka,“ poznává dospělý Sidon, neboť to je jediné, čím může legendu o smrti svého otce verifikovat.

Do třetí části triptychu, v povídce Ti, kteří přežijí, vstupuje jeho nevlastní otec Josef Fuchs se svým až nepravděpodobným a krkolomně dobrodružným příběhem.
Nejenže nerespektuje protižidovská nařízení, ba dovolí si zfackovat německého vojáka v tramvaji (podaří se mu pak utéct), po transportu do Terezína z něj několikrát uteče na noc do Prahy, kde ho zděšení manželé Sidonovi přemlouvají, aby se vrátil. Je odsouzen k smrti, ale exekuce má být provedena 20. dubna, na Hitlerovy narozeniny. Dostane milost. Stalo se to však?

Rozsahem fabulace je zaskočen sám vypravěč: „... ale to už jsem se rozepsal příliš do široka, jako bych tu chtěl vyprávět vymyšlený příběh.“ V dodatku z roku 2013 Sidon přiznává, že po padesáti letech, které uplynuly od chvil, kdy mu nevlastní otec ony příběhy vyprávěl, již není schopen oddělit to, co si Josef Fuchs vymyslel a co bylo dílem představivosti mladého Karola S.

Fantazie tu vplývá do skutečnosti, aniž by ji činila jakkoli falešnější nebo lehčí. Co je pravda a co sen, už dávno přestalo být důležité, jeden přebírá od druhého štafetu paměti, která se ale rozplývá v čase a v neodvratném zániku.

Jiří Peňás

Lidové noviny 21. 9. 2013