Lidové noviny 27. 2. 2013

[Recenze Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty]


Nerudův antisemitský evergreen


Česká literární klasika obvykle nekoluje po obskurních internetových stránkách. Výjimku může tvořit snad několik pornografických básní přisuzovaných Jaroslavu Vrchlickému nebo tzv. vulgo Babička. Evergreenem je však Nerudův pamflet Pro strach židovský. To je jiná liga.

Tento traktát – přesněji série pěti fejetonů – vycházel v Národních listech v létě 1869. Jan Neruda, v té době již uznávaný novinář a básník, jej podepsal známým trojúhelníkem, ale o jeho autorství nebylo pochyb. Sám pak text následujícího roku vydal v malé brožuře, v roce 1876 jej zařadil do knihy Studie krátké a kratší. Nešlo tedy o žádný exces, nýbrž o text, který považoval za relevantní a důležitý. I dnes, když jej čteme, cítíme velkou slovesnou sílu skutečného mistra, jeho erudici, vzdělanost a rozhled, kterým jeho spisek vysoko ční nad texty, které jaksi „druhově“ náleží do podobné kategorie. Zároveň není pochyb: „Vaše tepny nebijí, jen počítají, vaše srdce je sobeckou cizotou vypáleno na uhel a ten nehřeje, jen třísní.“

Ne, není pochyb – Neruda, tento demokraticky a sociálně cítící autor a člověk, byl antisemita. Píše: „Co se mé osobnosti dotýče, k nenávisti k Židům nemohu se právě tak přiznat, jako musím se přiznat k politickému a národnímu, ale mužnému nepřátelství k nim.“ Povídky antisemitské Komentovaný text traktátu Pro strach židovský vyšel nyní jako součást sborníku Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty. Je to plod workshopu Židovského muzea v Praze a Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který probíhal v roce 2010. Kniha obsahuje studie historiků a literárních vědců, kteří zasazují Nerudův pamflet do kontextu jeho tvorby a především doby, v níž vznikal. V tomto ohledu nejde ve střední Evropě samozřejmě o jev nijak výjimečný. Jindřich Toman ve studii Stín antisemitismu analyzuje Nerudův traktát a konstatuje, že zapadá do zvláštního mezidobí mezi tradičním protižidovstvím a zrodem moderního antisemitismu, který se pak stane tématem politických stran a hnutí. Kromě tradičního křesťanského antijudaismu (i název Pro strach židovský je původu biblického) měl Neruda svůj vzor v „moderních“ textech Richarda Wagnera (Židovství v hudbě), Karla Marxe (Židovská otázka) a jiných ideových setbách vznikajícího antisemitismu, který však své jméno dostane až o deset let později, kdy je v roce 1879 „vynalezne“ německý publicista Wilhelm Marr. Ten již nevyčítá Židům, že „ukřižovali Krista“, ale jejich partikularismus a údajné sobectví, kterým rozkládají společnost. Náboženství už nehraje roli, tu přebírá etnický původ a nakonec biologie. Na konci této cesty je konečné řešení. Tady jsme však na začátku a je přípustné se ptát, zda taková cesta byla nutná a předem determinovaná.

Tak se ptá studie Michala Frankla, která se zabývá Nerudovými protižidovskými názory v kontextu české publicistiky 60. let. V Čechách v těch letech dochází k oživení politického života, který se rychle radikalizuje a nacionálně vyhraňuje. Židé v tom prostředí mají nevděčnou roli jakéhosi nárazníku mezi německými a českými politickými snahami, přičemž většina z nich se – už prostě jen z důvodů kulturních – přiklonila na stranu německou. Čeští nacionalisté v té době rozpoznávají, že jejich představy, že se Židé promění v loajální a neodlišující se příslušníky českého národa, selhaly. Nejsou to podle nich oni, Češi, kdo jsou vinni za zostřující se vztahy. Ty přerůstají periodicky v protižidovské výtržnosti, které jsou pro německý liberální tisk, v němž nebyl podíl redaktorů židovského původu malý, důkazem české zaostalosti a reakčnosti. Z českého pohledu jsou ale na vině Židé, kteří se stávají zosobněním liberálního kapitalismu v jeho dravé podobě. Neruda prochází podobným vývojem zklamání a vystřízlivění. Měl k tomu snad i své osobní důvody. Těmi se zabývá zajímavá studie Václava Petrboka David Kuh a Jan Neruda. Onen David Kuh (1818–1879) je zapomenutá postava, která však v době, o níž je řeč, rozpalovala doběla české nacionálně uvědomělé publikum. Kuh se narodil v Praze v rodině váženého člena židovské obce, po zběhnutí ze studií žil dosti dobrodružným životem v Uhrách, zúčastnil se revoluce 1848, byl odsouzen za velezradu, ale už v roce 1850 se vrátil do Prahy, kde mu bylo po pár letech svěřeno vedení novin Tagesbote aus Bohmen.

Tyto liberální noviny poskytovaly prostor pro české osobnosti, které ho nenalézaly na své straně: tiskli zde Palacký i Rieger, radikální demokrat Josef Barák – a začínal tu také Jan Neruda... Idyla, byla-li tedy někdy nějaká, však skončila v říjnu 1858, kdy Kuh poskytl ve svých novináchmísto anonymní sérii článků zpochybňujících pravost Rukopisů, toho českého nedotknutelného paladia. Tento krok výrazně zhoršil vztahy mezi oběma národními společnostmi, resp. jejich elitami – a jako rozdmýchávač tohoto sváru byl rozpoznán: Žid.

Celá šedesátá léta pak David Kuh zosobňoval ty nejhorší a českému světu nejprotivnější židovskoněmecké elementy. Byl jako příkladný proněmecký asimilant vnímán jako nepřítel všeho českého, figura ztělesňující zradu, úskočnost, prospěchářství a jiné stereotypy. Stal se předobrazem karikatury Žida s „mluvícím“ jménem (kráva) i fyziognomií: tmavé kučery, křivý nos, paťhavé nohy – nikdo nemohl být na pochybách, jakého je původu. S vědomím toho, co jednou nastane, z těch karikatur mrazí. Řadu článků mu věnoval i Jan Neruda, který tohoto dle všeho čestného muže učinil „hrdinou“ řady satir, fejetonů a parodií. Vůbec se v nich nerozpakoval rozehrát nejrůznější protižidovská klišé, byť se tak stalo na kůži člověka, který ho uvedl do žurnalistiky a byl mu prvním mentorem. Pozoruhodný doplněk k spíše nelichotivému obrazu českého klasika představuje pak stať Kateřiny Čapkové, která se zabývá vztahem k jinému židovskému rodákovi z Čech, Siegfriedu Kapperovi (1820–1879), básníku a lékaři. Kapper je pozoruhodným a ve své době spíše výjimečným příkladem Žida, který se rozhodl pro českou stranu. Na začátku jeho umělecké dráhy, stejně jako na jejím konci, stojí dva texty nejvýznamnějších českých autorů své doby, Karla Havlíčka Borovského – a Nerudy. Jde přitom o paradoxní případ: Havlíček v roce 1846 odmítl, přímo odmrštil Kapperovu básnickou sbírku České listy. V podstatě mu dal najevo, že se jako Žid nemá plésti do českých věcí, tedy do české poezie, a má jako Žid pěstovat kulturu vlastní: Žid se nikdy nemůže stát Čechem a ani se o to nemá pokoušet – Kapper již dále psal především německy. Havlíček přitom nebyl antisemita, měl k nim ambivalentní postoj. Neruda se v nekrologu, deset let po uveřejnění svého pamfletu, loučil s Židem Kapperem dojemnými slovy, jako s „prvním synem českého Židovstva, jenž zasedl na slovanský Parnas“. Zase ty paradoxy.
 

Jiří Peňás

Lidové noviny 27. 2. 2013


 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole