[Recenze Dílo, sv. 6. Vějíř Boženy Němcové – Světlem oděná – Kamenný most]
Pečlivě připravované Dílo Jaroslava Seiferta (nakl. A kropolis,) se dostalo do druhé poloviny: ze sedmnácti svazků už je na světě devátý.
Pohromadě tu máme tři básníkovy knihy z let německého protektorátu: dvě skladby samostatně vydané roku 1940 (Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná) a soubor pěti rozsáhlejších básní, zveřejněný poprvé na jaře 1944 (Kamenný most). Všechna tři díla jsou českému publiku důvěrně známa, zařadila se záhy mezi vrcholy našeho písemnictví dvacátého století.
Nemuseli jsme nacistickou okupaci zažít, abychom ocenili Seifertovu odvahu říci: Zmaten stojím blízko majestátu,/ k žebrákům se tisknu do rohu,/ nepřišel jsem plakat do achátů,/ neboť dávno plakat nemohu./ Kdosi roztrh na oltáři krajky,/ spadl stojan se stránkami not,/ lodí ozvaly se kroky bot,/ cvakajících temně do mozaiky.“ (Respektive do mosaiky“ – editor totiž vcelku zbytečně drží původní pravopisnou podobu textu“.)
Je pravda, že za protektorátu Seifert jiné knihy v prvních vydáních nepublikoval“, existuje však sborníček básní Hlasy domova (Paříž 1940), v němž básník anonymně zveřejnil verše ještě odvážnější: K Hradu jde noha váhavá,/ jsouť překvapení mnohá,/ na střeše vlajka krvavá,/ na vlajce muří noha.“ To je editorům bezpochyby dobře známo a v Díle Jaroslava Seiferta nám o nich ještě něco řeknou.
(jas)
Hodnocení LN: *****