Literární noviny 16/2013

[Recenze Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty]

 

Také Jan Neruda podlehl

 

„Kdo z nás si jednou přečetl pamflet Pro strach židovský, nevezme do ruky žádnou Nerudovu knihu bez niterné lítosti, ne-li nechuti ke smýšlení velkého mistra pera,“ napsal roku 1922 literární historik Oskar Donath. Ta slova bychom si měli i po letech připomínat, a asi by se Donath velmi divil, že na začátku 21. století je onen pamflet aspoň na internetu stále hojně čten, a dokonce se můžeme dočíst, že „neztratil na své aktuálnosti“ http://www.zvedavec.org/klasika_881.htm. K osvětlení Nerudova vztahu k Židům a dobového kontextu, za jakého text vznikl, se roku 2010 konal workshop organizovaný Židovským muzeem v Praze a Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Nedávno z něj vyšel sborník Jan Neruda a Židé: texty a kontexty s některými vybranými příspěvky.  

Vyznívají v tom smyslu, že u Nerudy v případě textu Pro strach židovský bohužel nešlo o to, že by autor pouze „podlehl tlaku dobové situace a žurnalistické profese“, jak se po konání workshopu snažil tvrdit Aleš Haman, ale o skutečný antisemitismus, který se projevoval i v mnoha jiných jeho dílech. Pokud bychom se chtěli ptát, jak je vůbec možné, že tak inteligentní, vzdělaný a talentovaný autor mohl vůbec antisemitismu podlehnout, pak můžeme jen na okraj konstatovat, že své zde sehrály jisté ekonomické a politické důvody (Nerudovo zklamání z toho, že Židé se politicky nepřiklonili na stranu Čechů). A také to, že z dnešního pohledu byli v devatenáctém i první polovině dvacátého století antisemitští mnozí autoři. Ale spíše bychom měli onu řečnickou otázku obrátit a citovat zde slova Michala Frankla, že v Nerudově  antisemitismu se projevila jeho velká sečtělost, díky které z řady zahraničních antisemitů čerpal inspiraci a argumenty. Nerudovy postoje k Židům tedy „reflektují jeho – v českém prostředí nadprůměrný – rozhled, dokonce jeho ,evropanství‘“. A podobně umělecké nadání samozřejmě není něčím, co by člověka automaticky chránilo před ideologickými svody všeho druhu. Bohužel však umělecká síla dala jeho odporu k Židům obzvláště sugestivní podobu.

To mimo jiné ukazuje ve svém textu Jindřich Toman, který velmi správně zaměřil pozornost také na Nerudovy cestopisy. Tak v Bělehradu uvádí Neruda jako jeden z kladů tohoto města skutečnost, že v něm „nevidíš žádného Žida“. A zvláště vyhroceně se projevil Nerudův antisemitismus v jeho popisu Jeruzaléma. Žádnou ze skupin obyvatel tam žijících Neruda nelíčil s přehnanými sympatiemi, Židé ale dopadají bezkonkurenčně nejhůře. Skrytě poukazuje na silné ekonomické postavení Židů jinde ve světě, které ovšem pro zvýraznění kontrastu zveličuje v duchu spikleneckých teorií o bohatých Židech ovládajících svět: „Jinde největšími, nejmocnějšími pány, jsou v Jeruzalémě, kolébce svého národa, největšími bídáky. Křesťan i mohamedán zde Židem opovrhují. On jediný nesmí do chrámu Božího hrobu vstoupit nikdy. Čtvrť židovská je zde čtvrtí nejhorší, a v ní bydlí nejhorší lidé... Špinaví, oškliví a nemocní plíží se ulicemi, kučery jejich vlasů třesou se zimničně na bledých spáncích, potrhané župany visí z nich jako z bidélek, prsa jsou zapadlá… Ohyzdnějších Židů a ohyzdnějších šatů jsem posud nebyl viděl, jako by svět z ošklivosti byl vrhl zpět ten hadr, tu zvadlou kůži a ten sešlý hnát!“ Sám za sebe jen dodám, že k jinému účelu, než je tato recenze, jsem pročítal množství českých cestopisů z oné doby popisujících pouť do Jeruzaléma, a musím prohlásit, že všechny ostatní tehdejší české cestopisce, vesměs na rozdíl od Nerudy křesťanské poutníky, kteří na místní Židy, „vrahy Krista“, hledí i se soucitem a vírou, že se jednou jejich osud zlepší, Neruda zcela jistě svým antisemitismem předčil.

Ve sborníku ovšem najdeme i důkazy toho, že Nerudův postoj nebyl celoživotní a nebyl vždy takto jednoznačný. Sám Neruda vyznával: „Od dětinstva mělo židovstvo pro mne jen poezii. Pouliční žid, odpočívající s těžkým břemenem svým u nárožního kamene, byl mně, malému chlapci, předmětem živé soustrasti. Poctivý, krásný jistý čin, jehož jsem byl co dítě svědkem, nechal mne spatřovat v židovstvu ideál poctivosti všestranné. Na školách gymnasijních čítal jsem Židy k nejlepším svým přátelům, rval se za ně ve škole, studoval s nimi ve světničkách a po dumně šerých půdách pražského ghetta.“ Později například napsal pochvalný nekrolog na Siegfrieda Kappera, ovšem za cenu toho, že si jej jako by zcela přivlastnil pro český národ. A dále Marek Nekula právem připomíná, že samostatnou skupinu u Nerudy tvoří židovské ženy a dívky, u kterých náš klasik připouští, že mohou být krásné; Nekula uvádí i příklady (a na další mne upozornila Nerudova znalkyně Dagmar Mocná). Dokonce i ve Strachu židovském se píše, že „Gustav Doré potřebuje vzít ke své ilustrované bibli jen kteroukoli z hezčích našich židovek a dát jí, sestupující k pramenu Siloah, starožitnou nádobu na hlavu, aby již dobře archaisoval a charakterisoval“. Zde můžeme doplnit, že třeba v Istanbulu Neruda nachází nejvíce exotické ženské krásy právě tam, kde je podle něj současně také nejvíce špíny. Dospěl prý totiž k „nezvratnému přesvědčení, že jsou-li v Cařihradě krásné ženštiny, jsou to mladé Arménky, zvlášť ale španělské židovky“. Nezbývá zde tedy než souhlasit s Nekulou, že i na první pohled pozitivní Nerudův pohled na židovské ženy je součástí snahy o celkovou „orientalizaci Židů“, jejich vyloučení ze společenství evropských národů jako zcela jiné, „cizí minority“. Ostatně podle E. Saida je animálnost a sexuálnost v představách Evropanů neoddělitelným rysem každého Orietálce/ky. (Pokud Haman napsal, že Neruda „podlehl nepravé generalizaci, když hovořil o odporu k židům vůbec a nedokázal specifikovat, jaké konkrétní vrstvy a typy židovského obyvatelstva měl na mysli“, pak je nutné přiznat, že Neruda svoje odsudky nespecifikoval asi záměrně, protože za naprosto „jiné“ Židy prostě považoval možná všechny.) Co se týká pro srovnání třeba Turků, k těm měl Neruda vztah mnohem ambivalentnější (tedy ne tak vyhroceně negativní): při návštěvě Istanbulu je dokonce v mnoha ohledech dával křesťanům za vzor, v roli protivníků Srbů a dalších Slovanů se pro něj ale rázem stávali odpornými barbarskými hrdlořezy. 

Antisemitismus měl v dějinách množství podob a předkládal (často současně) odporující si obvinění. „Jedinečností antisemitismu je, že žádná jiná skupina lidí na světě nebyla simultánně obviněna z odcizení se společnosti a z kos­mopolitismu; z toho, že jsou kapitalistickými vykořisťovateli a agenty mezinárodního kapitálu a také revolučními agitátory; z toho, že mají materialistickou mentalitu, a z toho, že jsou lidmi bible; z toho, že jsou militantními agresory a také zbabělci; z věrnosti pověrčivému nábo­ženství a z toho, že jsou agenty modernismu; z udržování přísného zákona a z morální dekadence; z toho, že jsou vyvoleným národem, a z toho, že jsou nižší rasou; z arogance i bázlivosti; z individualismu i věrnosti komunitě“ (Michael Curtis), z viny za ukřižování Krista i z odpovědnosti za zrod křesťanství. I díky tomu tedy, jak ukazuje Frankl, mohli Židy kritizovat jak liberálové, tak konzervativci; kritici kapitalismu zprava i zleva. U Nerudy i díky tomu najdeme argumenty z obou táborů, navíc své texty o Židech zasazuje do kontextu zániku náboženství, ale zároveň jeho dílo vyjadřuje představu o nadřazenosti křesťanství nad židovstvím, což ale není zcela přesné, protože v Nerudových očích je židovství nadřazen dokonce i islám...

Nic z toho ovšem neumenšuje míru jeho uměleckého mistrovství. Ale je nutné jeho dílo číst i s vědomím, že je – abychom věci nazývali pravými jmény – psal antisemita.

Jan Lukavec

Literární noviny 16/2013

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole