Když se nudí hrdina i čtenář
[Recenze Nebožtík]
Jsou knihy, které člověk dočítá a hlavně o nich posléze píše jen se sebezapřením. Útlá novela Ondřeje Horáka s názvem (Nebožtík), vydaná v nakladatelství Filipa Tomáše Akropolis, k takovým titulům patří a skoro bych se vsadil, že její autor – sám dlouholetý literární kritik, toho času působící v Lidových novinách – by nad úkolem podobnou knihu recenzovat také nadšením nevýskal. První nesmělé obhlédnutí nepoddajného textu mnoho vodítek nenabídne, nikde žádné motto ani dedikace, dílčí komponenty svazku – část první až třetí, jednotlivé kapitoly – prosty jakýchkoliv názvů či popisů. Nezbývá než se slepě vrhnout do příběhu.
I když „příběh“ je v případě těch několika epizod ze života hlavního hrdiny, postrádajících gradaci i jakoukoliv pointu, výrazem trochu nadsazeným. Přitom to celé začíná docela slibně. Spisovatel Štěpán Hrdina je na rezidenčním pobytu v norském Oslu. Hle, evropská exotika, postava odkazující svým jménem k samotnému Joyceovi (Stephen Hero byl název rukopisného románu, jehož přepracováním nakonec vznikl Portrét umělce v jinošských letech), možnost nahlédnout do zákulisí spisovatelského řemesla, snad i několik motivů autobiografických, řekneme si. Omyl. Nejenže hlavní hrdina je spíše antihrdinou, on ani není bůhvíjakým spisovatelem. Norské reálie rychle omrzí, taky se zanedlouho přesouváme i se Štěpánem do staré známé Prahy, literární svět je tu nasvícen poměrně spoře a značně nelichotivě, a pokud jde o potenciální autobiografičnost… inu, osud podobný tomu Štěpánovu bych autorovi vskutku nezáviděl.
Mladík prohospodařující svůj čas koupelemi, sledováním filmů, jídlem, sexem a občasnými procházkami či výlety není právě postavou, která by většině čtenářů přirostla k srdci. Není to ani figura přitažlivá svou záporností, Štěpán Hrdina je – pomineme¬-li jeho egoismus a ignorantství – zkrátka nijaký, prázdný, jeho obvyklým stavem je nuda a nudný je bohužel i on sám. Jeho úspěchy u žen je tak nutno připsat na vrub autorovu (snad jen předstíranému) šovinismu, jenž se odráží i v charakteru přítomných ženských postav, převážně vnadných samic lehkých mravů. Hrdinův zájem o druhou světovou válku a téma holocaustu už zavání jistým kalkulem – po Breivikovi (Norsko!) je pak možno zmínit třeba Raoula Wallenberga (když už má letos dvojí výročí) a vyslat Štěpána na další neobvyklou cestu… do Osvětimi! (Nebožtík) je knihou řemeslně sice zvládnutou, avšak psanou spíše z kratochvíle nežli z umělcovy nutkavé vnitřní potřeby.
Těžko se ubránit dojmu, že Ondřej Horák si se svým čtenářem nemístně zahrává, když v jeho próze prošpikované literárními aluzemi a oplývající výše nastíněnými vlastnostmi narazíme na podobnou větu: „Byl dost chytrý na to, aby věděl, že výsledek musí být především kultivovaný a mnohoznačný, a hlavně tam musí být vždycky dost odkazů na jiná, pochopitelně slavná díla.“ Horákovu prvotinu, román Dvořiště (2013), označila kritika za prózu odvážnou, razantní a potměšilou. Chudák (nebožtík) bohužel dostal do vínku pouze potměšilost, přičemž ani ta nedokáže ve výsledku zahnat čtenářovu nudu. Nabízejí se proto autorova slova pronesená v jednom rozhovoru: „To, že je knížka nudná, ještě neznamená, že je to umění.“
-pm
