Literární noviny 5/2002
[Recenze Žáček]
Gramatika jako konverzační téma
Síla jesuitské didaktiky v oboru jazykovém, pokud v XVIII. století nezmechaničtěla a nezastarala, záležela v praktickém výběru věcí nejdůležitějších a v přehledných, jasných, obecně srozumitelných výkladech; jako v oborech ostatních, tak i zde bylo heslem jesuitské didaktiky: nepřetěžovat, napsal ve svých Dějinách české literatury Jaroslav Vlček v souvislosti s praktickou lingvistickou příručkou jezuity Matěje Václava Štejera Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, která později vešla ve známost pod názvem Žáček (současné vydání v nakladatelství Akropolis již dokonce uvádí tento titul jako první, základní). Štejerova poměrně drobná (nepřetěžovat) knížka vyniká několika zvláštnostmi: Žáček byl poprvé vydán vroce 1661, tedy v období, kdy vychází hned několik gramatických příruček zabývajících se soudobým českým jazykem (Jan Drachovský, Jiří Konstanc, Václav J. Rosa). Avšak zatímco všechny tyto práce jsou psány latinsky, případně latinsko-česky, Štejer, známý buditel a popularizátor, napsal své dílko celé česky. Navíc je napsal formou dialogu mistra a žáčka (deminutivum zde není náhodné; příručka měla sloužit nejen tiskařům a písařům, ale i – a nejspíše hlavně – pacholatům ve školách), přičemž jde o dialog velice živý, věrohodný, plný frazeologismů, jež ještě rozhojňují propovídky z příkladového materiálu jednotlivých oddílů knížky. (Oddíly jsou věnovány postupně pravopisu, deklinacím substantiv i adjektiv, konjugacím, participiím, posledním sylabám a puňktovním literám – tj. písmenům s diakritickým znaménkem.) Dokonce i závěrečná errata, samostatný oddíl Omylové, zachovávají formu dialogu (vedeného v jiný den než celý text předchozí). – Kromě toho je celé fiktivní rozmlouvání nepřehlédnutelně naplněno vtipem, žertem, ironií – i tím je unikátní v české barokní literatuře: Najděme tam jiného autora, pro něhož je text i zábavou – pro Štejera byl, píše Alexandr Stich v jedné ze dvou předmluv (autorem druhé je Daniel Nečas), které doprovázejí současné vydání. A doplňuje: A i to z jeho Žáčka dělá literaturu – jen se my musíme učit ji v něm najít. (Stich zahajuje svou úvahu otázkou, proč Žáček je dnes vlastně vřazen do výkladů o dějinách české literatury.)
Všechny tyto specifické prvky nepochybně přispěly rozhodující mírou k velké oblibě a rozšíření Štejerova díla, jež se – jako svého druhu jediné – dočkalo i dvou reedicí, vletech 1730 a1781, takže Žáček tak působil pro udržování a tříbení české jazykové kultury v praxi až po sám práh doby, kdy nastoupil Dobrovský a jeho generace. (A. Stich)
Dnešního čtenáře může na Žáčkovi zaujmout zejména šíře a hloubka jazykovědného poznání autorova, díky němuž se nám dostává kvalitního poučení o stavu českého jazyka v sedmnáctém a osmnáctém století (přitom – dle D. Nečase – leckterá Štejerova doporučení překvapí svou blízkostí současným tendencím jazykové kultury), bez zajímavosti nejsou ani zmiňované propovídky a frazeologismy, z nichž některé přetrvaly (třeba jen maličko pozměněné) dodnes, jiné zanikly buď úplně, nebo byly nahrazeny rčeními sice lexikálně jinými, sémanticky však identickými. Propovídky a frazeologismy fungují jakožto zjevné literární ozvláštnění lingvistického textu, avšak současný čtenář může najít poetický půvab už i v některých – v době vzniku díla ovšemže zcela neutrálních – slovech, tvarech i termínech – namátkou: předce, pacholata, pamatůjž, točené y sproužkem, dlouhé tenké í atd.
Méně půvabný je už ovšem fakt, že ačkoli Štejer nemohl pominout ve své době brilantní jazyk Bible kralické, z níž výslovně vychází, přece v úvodu Žáčka před touto knihou varuje: Ale pro kacířské bludy od katoliků ani čísti, ani chovati se nemá. – A potřebuje-li autor dále příklad na výslovnost krátkého u (vyslov zkrátka), uvede propovídku: Husíte, do pekla musíte, jak jest tam, zkusíte. – Též obraz horlivého, obětavého, ale také fanatického člena Tovaryšstva Ježíšova, který podávají dva dobové medailony připojené k současnému vydání Žáčka, nemusí působit právě sympaticky.
To jsou však už okolnosti povýtce mimoliterární. Faktem zůstává, že Žáčka lze i dnes číst jakožto zdroj mnohého poučení, potěšení i zábavy.
Blanka Kostřicová
