Literární noviny 5/2002

[Recenze Dílo, sv. 1. Město v slzách – Samá láska – Básně a prózy do sbírek nezařazené – Překlady – Dubia]

Střet koncepcí

První svazek Díla Jaroslava Seiferta (Akropolis 2001, 224 s.), který edičně zpracoval Jiří Flaišman, je vymezen roky 1918–1922 a obsahuje sbírky Město v slzách a Samá láska, dále básně a prózy do sbírek nezařazené a nakonec překlady i dubia. Máme tedy před sebou první dva tituly Díla Jaroslava Seiferta. Třetí svazek, který vyšel k Seifertovu výročí, obsahuje tvorbu z let 1927 až 1936; edičně ho připravil Jiří Brabec.
Na rozdíl od vydaného třetího svazku jsou výchozími texty Flaišmanovy edice Města v slzách a Samé lásky jejich první knižní vydání. Svou volbu zdůvodnil editor zdrženlivým postojem Jaroslava Seiferta k vlastní rané tvorbě, především ke sbírce Samá láska. Tu básník vydal naposled za svého života pouze ve výboru, v němž vyřadil čtyři básně a původní doslov. Editor třetího svazku Díla J. Brabec zvolil jako výchozí text své edice poslední vydání, které bylo uskutečněno za života autora, a opíral se tedy o kritérium poslední ruky. Zdůrazněme, že řešení obou editorů považujeme za zcela legitimní, avšak nikoli nutné. Na jedné straně mohl J. Brabec bez komplikací přijmout jako výchozí text první knižní vydání sbírek, na druhé straně i J. Flaišman mohl pouze s malými problémy postupovat podle kritéria poslední ruky. Volba výchozího textu je mimo jiné ovlivněna metodologickými východisky editora. Pro jasnější rozlišení obou edičních přístupů použijeme přirovnání k anglo-americké „textologické“ tradici. Edice Jiřího Brabce je metodologicky zakotvena ve starším edičním přístupu, který bychom mohli ztotožnit s Gregovsko-Bowerovskou školou, jež pracovala, stejně jako starší česká ediční praxe, s intencí autora. Tato teorie předpokládá, že tvůrčí vůle autora je plně realizována v poslední verzi textu, na němž se autor podílel, a na základě tohoto předpokladu konstituuje kritérium poslední ruky. Tím, že Jiří Brabec přetiskl podle tohoto kritéria všechny sbírky, v nichž jen dvakrát nepatrně zasáhl do strofiky, zvýraznil mimochodem rys kanonizace, tedy konečnosti a ustálenosti textu. Různočtením je sice text Brabcovy edice násoben, přesto však implikovaný vývoj spěje k textu poslední ruky, a tedy k dotvořenému dílu. U J. Brabce je tak dílo J.Seiferta daleko statičtější než u J. Flaišmana. Pokud bychom i zde přijali pohled zprostředkovaný anglo-americkou „textologií“, shledáme, že metodologický přístup J. Flaišmana je blízký například teorii Petera Schillinsburga. Zde se neimplikuje vývoj k jedin(ečn)ému textu, ale text se opravdu násobí; prezentuje uměleckou tvorbu jako proces, nikoli v prvé řadě jako statický produkt. Žádná verze textu není pro editora autoritativnější nebo reprezentativnější než jiná, je pouze odlišná.
Pro svou edici Seifertových sbírek zvolil Jiří Brabec výchozí text, který již několikrát prošel martyriem emendací, atak je jeho edice přetiskem textu zbaveného všech tiskových chyb. Brabcova edice přinesla tedy různočtení ke kanonickému, kriticky připravenému textu; různočtení mělo podle editora zpřítomnit veškeré odchylky od vydávaného textu. Vlastně se zde jedná o návrat k původnímu významu slova různočtení, tedy kvaria lectio, zachycení všech odchylek znění. V ediční praxi až dosud převažoval názor, že různočtení zaznamenává pouze taková místa, v nichž se text obsažený v textových pramenech relevantně liší od textu v edici publikovaného, za irelevantní se považovaly například rozdíly pravopisné. Způsob zaznamenávání různočtení byl pro celý projekt Díla „ušit“ právě na takovém textu, který již byl zbaven tiskových chyb a omylů. Naopak u Flaišmanovy edice se jedná o diplomatický přetisk prvního knižního vydání sbírek, tedy o text, který je prezentován bez jakýchkoliv oprav. Do textu sbírek J. Flaišman nezasahoval a omyly spolu s chybami mělo v prvním svazku Díla opravovat různočtení, které přineslo vývoj textu se všemi jeho peripetiemi. Atak se v různočtení Flaišmanovy edice stírá rozdíl mezi emendací tiskové chyby a zásahem do textu, který přináší jinou verzi, a odráží tedy rozdílné přání a změněnou „vůli“ autora. Na jedné rovině se nediferencovaně prezentují odchylky od prvního knižního vydání, které mají rozdílný původ. Některé zásahy můžeme stejně dobře považovat za opravu dřívější tiskové chyby, ale zároveň i za pozdější tiskovou chybu. Flaišmanova edice tedy nepřináší ve svém různočtení žádné opravy, ale pouze záznam o pohybu textu. Domníváme se, že jinak metodologicky založená volba výchozího textu vyžadovala i jinak koncipované různočtení. V zásadě stály před editorem dvě sice špatné, ale přesto možnosti, které by nerozklížily jeho koncepci. Buď měl vedle přetisku prvního knižního vydání publikovat i jakýsi „reading text“ zbavený všech tiskových chyb a omylů, anebo mohl vytvořit vícestupňové různočtení, které by odlišilo geneticky různé zásahy do textu.
Edice Díla Jaroslava Seiferta v sobě soustředila metodologicky různé ediční přístupy, ale nedala jim možnost realizace se vším, co s sebou nesou. Přestože se tedy Jiří Flaišman vzdal snů o bezúhonném jediném textu ve prospěch textu nestabilního, nezvolil ke svému rozhodnutí adekvátní způsob prezentace textových verzí a zůstal věrný normám komentování přijatým pro celé Dílo.

Michal Kosák