Kniha v růžových deskách, svět bez růžových brýlí
[Recenze Tobě zahynouti nedám…]
Pod názvem TOBĚ ZAHYNOUTI NEDÁM… vydalo nakladatelství Akropolis v Praze soubor třiceti povídek označený jako „česká časopisecká šoa povídka 1945–1989“ (Praha: Akropolis, 2017, 392 str., ISBN 978-80-7470-158-0). Edičně ji připravili Ivana Cahová (autorka doslovu majícího podobu studie), Erik Gilk a Martin Lukáš, autoři působící na FF UP v Olomouci. Jak čteme v tiráži, kniha „je výstupem projektu Česká krátká próza šoa – kritická edice“.
Podle údajů v Ediční poznámce, jejímž autorem je E. Gilk, byly excerpovány mj. časopisy Nový život, Květen, Literární noviny, Host do domu, Plamen, Tvář, Sešity pro mladou literaturu, Orientace, Tvorba, Literární měsíčník, Věstník židovských náboženských obcí v Československu a Židovská ročenka. Překvapuje např. nepřítomnost ostravského Červeného květu (a vůbec regionálních časopisů), týdeníku Kmen (vycházel jako příloha Tvorby, podobně jako LUK, později se osamostatnil), alespoň prolistovat bylo možné i Impuls nebo Divoké víno a některá periodika další, univerzitní i mimo-univerzitní. Ale výběru časopisů vcelku rozumím. Cílem bylo „shromáždit v jednom svazku reprezentativní výběr povídek českých autorů tematizujících šoa“ (s. 382, tedy genocidu, jejíž obětí bylo židovské obyvatelstvo vymezené čistě rasovým klíčem především během druhé světové války, přičemž nelze odhlížet od historických příčin, podoby „zdůvodňující“ ideologie ani od následků/důsledků).
Vedle tematického hlediska bylo rovněž důležité, „že dotyčný text nevyšel následně v povídkovém souboru či sebraných spisech příslušného autora, případně v žádné tematicky komponované antologii“ (tamtéž). Podle E. Gilka byl výsledkem „korpus sedmapadesáti prozaických textů, z nichž jsme vybrali tři desítky povídek“ (s. 383). Mezi autory nechybí Hermína Franková, Ladislav Fuks, František Hrubín, Arnošt Lustig, Jiří Weil nebo Jiří Weiss, ale i Ota Dub, Mirek Elpl, Achille Gregor, Jiří Hájek, Petr Grimm, František Kafka, František R. Kraus, Vladimír Klevis, Jindřiška Smetanová, Jan Štern a další. Největším počtem povídek je zastoupena, vcelku pochopitelně, Židovská ročenka, téměř celou polovinou, následována Věstníkem židovských náboženských obcí (jde o pětici povídek), Literární noviny a Host do domu (tři prózy), časopisy Plamen a Květen jsou zastoupeny dvěma a jednou prózou pak Sešity (Sešity pro mladou literaturu).
O analýzu všech třiceti krátkých próz se pokusila Ivana Cahová v doslovu nazvaném Literárněhistorický obraz reprezentace šoa v krátké časopisecky publikované próze 1945–1989 (s. 307–381), v němž mj. připomíná i záměr editorů, kterým bylo „především postihnout co možná nejširší tematickou variabilitu a pokusit se zmapovat, jakým způsobem ztvárňují šoa krátké prózy, otiskované v oficiálně vydávaných periodikách v letech 1945–1989“ (s. 307). Umělecké zhodnocení povídek bylo, jak uvádí, v edici „úmyslně odsunuto do pozadí“ (tamt.).
V autorčině podrobné analýze všech třiceti povídek dominuje hledisko strukturně kulturologické, tematické a motivické, proti čemuž nelze nic namítat. Je také jasné, že nemohlo být neovlivněno totálně sdíleným nebo alespoň proklamovaným polistopadovým narativem o „upozadění“ židovské tematiky „v oficiálně vydávané literatuře na dlouhá desetiletí“ (s. 310), o vnímání šoa jako modelového obrazu totalitarismu (komunisti a fašisti jedno jsou?), atp. Je jasné, že prezentované texty musely vzniknout v jakési opozici vůči komunistickému totalitárnímu zlu, jak se už téměř tři desetiletí učí na školách všech stupňů. Zachvátil-li tě, zahynuls? Změna optiky by vytvořila jiný narativ, jazyk a koncept: „Péče socialistického státu o umění, kulturu a literaturu zvláště vytvořila podmínky pro důstojné postavení literatury a spisovatele i pro vznik děl nebývalé umělecké hodnoty, pro mimořádně produktivní období české a československé literatury konce padesátých a šedesátých let.“ Ten byl také kdysi obecně sdílený, nebo alespoň proklamovaný.
Kniha je kompozičně rozčleněna do tří oddílů, a to na Předtím (třináct povídek), Tam (pět próz) a Potom (dvanáct povídek). To kompoziční hledisko je poměrně vnější a rovněž nemůže být striktně dodržováno (ono „tam“ má nějaké „předtím“ a někdy i „potom“), ale nadarmo jej kritizovat, protože např. abecední nebo chronologické či žánrové nebo nějak tematicky zacílené hledisko uspořádání vybraných textů, by bylo asi stejně problematické.
Recenze by mohla zaznamenat obecné tendence ideové i tematické, kognitivní, jak se dnes módně říká, tedy poznávací, gnozeologické, ale i stylově estetické, upozornit na to, co mají prózy společného a čím se různí, ukázat žánrové i tematické diference a konstatovat „rozrůzněnost v jednotě“. Zvolíme však jinou cestu: zaměříme se jen na některé povídky z onoho souboru, na ty, které jsou už na první pohled výrazně polemické nebo esteticky a emotivně/eticky působivé.
Tou první je povídka Antonína Kostky nazvaná biblicky Tobě zahynouti nedám… (s. 254–265, autora Italských světel a stínů z roku 1962). Byla publikována v roce 1963 ve věstníku ŽNO jako „Fantastická povídka“, spíše však jde o vědeckou fantastiku, jejíž děj se odehrává po holocaustu. Rabínova slova zprostředkující Hospodinovy výroky o vyvoleném národu („tobě, plémě Davidovo, zahynouti nedám…“, s. 255) pomáhala americkému obchodníkovi Einhornovi přežít hrůzy koncentračního tábora. Stejný muž se po válce rozhodl „zasvětit veškerou svou činnost k tomu, aby ona věta, která mi pomohla přežít, byla realizována činem!“ (s. 257). S vybranými židovskými novomanžely podnikne „fantastický výlet“ do vesmíru, v korábu, v němž všichni v hypnotickém spánku zestárnou o patnáct let, ale na zemi uběhne miliarda let… Až na dvě „výjimky“ všichni pozvaní podlehnou kouzlu slov, gest i zářícím očím Einhornovým, proroka a zvěstovatele novodobé Archy, „božství“ a hlavně nesmrtelnosti pro „vyvolené“. Ti odlétají vstříc – Neznámu. Jen dvě „výjimky“ si uvědomují, že „Židé se narodili zde, na této společné planetě, spolu s ostatními“, věří, nebo alespoň chtějí věřit humanistickému snu, že „lidstvo již stanulo na prahu světového bratrství“ (s. 264), a samozřejmě mají rovněž vypravěčovy (zde neklamně i autorovy) sympatie. Rabínovo heslo bude platit pro všechny, „až dozraje čas“ (s. 265). Textem rezonují četné narážky, náznaky a názvuky, dvoj- i víceznačné, mj. v něm čtu přesvědčení, že je nebezpečné hrát si na Boha, ale rovněž zvonit „rasovými klíčky“. Povídka byla podrobena – samozřejmě z ideologických důvodů – kritice v doslovu publikace, podle Cahové „záměrně dezinterpretuje akt vyvolení lidu Izraele až na hranice únosnosti“ (s. 372). Jenže literatura je prostřený stůl, a má-li kdo malou lžíci, téměř nic se mu do ní nevejde. Nebo jinak: snaha interpretovat text jako uzavřenou strukturu, v níž vše krouží kolem jedné jediné „pravdy“ a „smyslu“, a ten se nalézá vně textu a exegetika vlastní jedině platný interpretační návod, jak se jej zmocnit, to je cesta vedoucí do středověku.
Druhou povídkou, umělecky a jazykově podstatně kvalitnější, ale v lecčems stejně podnětnou, se mi jeví lyrizovaná próza a svého druhu báseň v próze Františka Hrubína Bio Minuta (s. 162–168), publikovaná v Literárních novinách roku 1966. Geniálními zkratkami a asociačními spoji, antitezemi a paralelami se lyrický subjekt přenáší do doby, kdy byl „najednou o dvacet let mladší“ (s. 162), naslouchal slovům katechetovým, vnímal svět otevřenými smysly, viděl jej prizmatem dobrodružné a romantické četby – a přátelil se s Bedřichem Aronem, s nímž navštěvoval stejné pražské gymnázium, snad i četl stejné knihy, sledoval stejné filmy, a jednou se také Aron, chlapec mojžíšského vyznání, „poprvé zúčastnil křesťanské mše, a pravděpodobně naposled“ (s. 164). Pohled na mrtvou ženu, oběť únorového bombardování Prahy roku 1945 („kolaterální škody“?), kterou si nejdříve spletl se sochou („spatřil šedou zvětralou sochu“ na místě, kde nikdy sochy nestály, ano, byl živ, ale byla to „mrtvá mladá žena, pod lehoučkým závojem prachu leží nahá, s rukama těsně u těla; zapomněli ji tu“, s. 162), tedy jeden jediný životní okamžik, vhled a poznání se stávají současně i impulsem pro rekviem za přítele, zřejmě mrtvého: „Leží Bedřich Aron také tak sám u nějaké zdi, zapomenutý pod lehoučkým nánosem prachu a hvězd, s úzkým zahnutým nosem, jehož chřípí nevzruší ani ta nejvzácnější vůně, nerozhněvá ten nejohavnější smrad? Jestli tak leží, jistě má mandlové oči vyvrácené za touhle mrtvou“ (s. 167). Je to esteticky a emotivně snad nejpůsobivější text svazku; že by jakýsi prozaický protějšek Romance pro křídlovku?
Petr Grimm publikoval v roce 1962 v Hostu do domu krátkou povídku nazvanou Sedm starých mužů v dešti (s. 233–236). Pokud je Kostkova povídka mnohoznačným (a mnohovýznamovým) varováním, jsou-li Hrubínovy metaforické zkratky a „závany vzpomínek“ jakýmsi rekviem za nevinné mrtvé oběti, potom Grimmova próza je chválou solidarity, jakýmsi neslyšným, a přitom uvědomovaným mravním imperativem. „Rosengasse byla bezvýznamná tichá ulice. I teď byla tichá a liduprázdná. Jen na chodníku před modlitebnou sedělo šest starých mužů v potrhaných pruhovaných mundúrech a šatech, pomalovaných neumělými, zpola rozpitými šesticípými hvězdami a nápisy JUDE“ (s. 234). V této modelové situaci, násobené nápisem na zdi synagogy „Na vás jsme při plynování zapomněli!“ vzpomíná muž na první manželku (Ruth) a syna, kteří zahynuli v Dachau a na něž „nezapomněli při plynování“ (s. 235), a jakkoli se zřejmě rozhodl zapomenout na minulost a snad i z židovství potichu „vystoupit“ (přestěhoval se, znovu se oženil, dokonce je rád, že jeho druhý syn Klaus je světlovlasý…), odebere se k těm šesti nehybným, mlčenlivým a obráceným „sami do sebe“ (s. 234), doprovázen udivenými a pohoršenými pohledy lidí, kteří „se tísnili pod deštníky u domovní zdi“, a usedá k těm šesti: „Nebylo jich jen sedm, shrbených promáčených starých mužů, naplněných tupým smutkem svého vzdoru. Byli s nimi všichni mrtví“ (s. 236).
Nevím, lze-li souhlasit s míněním autorky doslovu, že „nezvykle stylizované umělecké reflexe šoa jsou v prezentovaném výběru textů zastoupeny spíše menšinově“ (s. 372), už jen proto, že je problematické to, co je ono „zvykle“, resp. běžné, obvyklé. Spíše se vtírá dojem a názor naprosto opačný, tedy že každá z těch publikovaných próz je „nezvykle stylizovaná“, pokud slovem „styl“ rozumíme něco víc než jen výběr slov a uspořádání dějových složek příběhu. Vezměme si jen prózu „oficiálního“ Jiřího Hájka s názvem Bez tří (s. 195–208), publikovanou v revue Plamen v roce 1959 (autor byl mj. šéfredaktorem tohoto kvalitního měsíčníku) a její „stylizaci“ hlediska i jazyka (text tlumočený koncentráčnickým slangem a obecnou češtinou) hamburského boxera Franze, „blokaře“: ten se do koncentráku dostal coby „práce se štítící“, ale zabít komunistu „Rudiho“, který „nemá dávno bejt živej“ (s. 196), odmítne, dokonce se s ním sblíží a sám potrestá jeho vrahy. Zajímavé je, že tato povídka, stejně jako Jindřišky Smetanové Antifaschist Stönke (s. 211–219, Květen 1956/57) se tématu židovského holocaustu vůbec nevěnuje: ta druhá tematizuje návrat německého antifašisty do pohraniční obce, Hansovu na první pohled absurdní situaci po odsunu německého obyvatelstva („Nikdo blízký mu tam s těmi neodjel, ale nikdo také nezůstal s ním“, s. 211). K mimořádně kvalitním patří i prózy Arnošta Lustiga (próza Cizí maminka koncentruje rysy pro autorovu poetiku i tematiku typické), Jiřího Weisse (jeho „filmová povídka“ Teta Marie) nebo Jiřího Weila (próza Kočka Josefa Poláčka z Libušína čp. 184), k nimž se snad ještě jednou vrátíme. Ale opakuji: každá z těchto próz by obstála v jakékoli antologii děl věnované holocaustu dejme tomu ve střední Evropě.
Text recenze není „nafukovací“, proto závěrem připomeneme už jen jednu „nezvykle stylizovanou“ a pozoruhodnou povídku, a to Vítězslava Kocourka Kaffee H. B. (s. 220–224, Host do domu 1961), jež je osnovaná na jakoby nonfiktivním základě a přináší obraz jiného muže, než je boxer Franz nebo antifašista Hans Stönke, sebejistého německého podnikatele Franze Rüdingera, původem z Čech, jenž jako mnozí další udělal tlustou čáru za minulostí, hledí dopředu a – prosperuje, neboť „všechno se změnilo, minulost je mrtvá tak jako architektura Německa z roku třicet sedm“ (s. 224). Čím je tento text tak „hodný pozornosti“? Můžeme jej číst jako přitakání tomuto trendu, jako skrytý obdiv k tomu, jak německý národ vstal z popela a ruin a může „českým přátelům“ předvádět vše, čeho dosáhl, včetně architektonických perel a výstavné synagogy („uviděl jsem před sebou ohromnou budovu s šesticípou hvězdou v portálním skle, byla to nádherná budova s vysokými žlutými okny, čelo bylo vybudováno jako dvě starozákonní mojžíšské desky, vypadalo to jako příď obrovské lodi vzpínající se proti vlně“ tamt.), chrámu stráženého policejní patrolou (Der Tag kommt!, den vítězství se blíží, i přes porážku ve světové válce…) nebo jako výraz tichého, téměř nezřetelného, přesto však zadostiučinění těch, kteří měli být v Německu, v Evropě i jinde zlikvidováni (vyvražděni), jejich kultura a náboženství vykořeněny a zneuctěny (Der Tag kommt!, přece jen nás neporazili, naopak, hleďte na divukrásnou synagogu!) nebo tak jako interpretka, která v textu spatřuje obraz „poválečného znovuobrození Německa, ve kterém absentuje katarze, z níž by mohla vyplynout potenciálně hrozba ‚nové Osvětimi‘“ (s. 363), neboť německý podnikatel Rüdinger „přechází válečné zločiny a tragédii holocaustu jako zcela uzavřenou dějinnou událost, za níž se nelze ohlížet, kterou je třeba jednou provždy překročit“ (s. 364).
Jistě, i tento výklad je snad legitimní, avšak pozor: literatura je opravdu prostřený stůl a neradno ulpívat na jedné „pravdě“. Má-li v židovství vše nejrozmanitější „zákruty“, odbočky a výklady, zcela protikladné či jen paradoxní, je-li židovský duch dialektický, platí totéž pro literaturu hodnou toho názvu – a vlastně dvojnásob…
