Mladá fronta DNES 30. 1. 2001

[Recenze Achilleus]

Přečti si Achillea, dívko, snad pochopíš

Píšu pro lidi dneška, ne doby Homérovy, říká o svém překladu částí Iliady filozof Milan Machovec

Vedle fotografií Panenky Marie, T. G. Masaryka a oblíbených plavovlasých hereček zdobí pracovnu pětasedmdesátiletého filozofa Milana Machovce i portrét antického reka. Rychlonohý řecký hrdina Achilleus, který svým soukmenovcům pomáhal obléhat Troju, fascinuje Machovce natolik, že z Homérovy Iliady vybral příslušné kapitoly a volně je převedl. Vznikl zhruba šedesátistránkový text, který – doplněn Machovcovými komentáři – vydává tento týden nakladatelství Akropolis.

Čím to, že filozof sáhne po látce staré bezmála tři tisíce let a začne veršovat?

Filozofie pochází z řeckého filein – milovat moudrost. Při hledání moudrosti se nemůžete vyhnout problému statečnosti. Když se nebráníme, jsme zbabělí. Abychom zbabělí nebyli, potřebujeme mít své vzory hrdinství. V Čechách jsou to Přemysl, Žižka, Jan Hus. Ale největším hrdinou, co znám, je Achilleus.

A proč jste si z tolika mytických a historických postav zvolil právě Achillea? Statečný byl například taky Hektor.

Hektor? Vůdce trojského vojska je sice sympatický, má hezký vztah k ženě, dětem, ale bojuje za špatnou věc. Takový maršál Rommel – to byl prostý, skromný člověk, který jedl totéž, co vojáci, v jádru demokrat. Nicméně pracoval pro Hitlera. Takového člověka bych měl dávat lidem za vzor? Achilleus je čisté dítě, které bojuje na straně Řeků nezištně, jeho hrdinství je ušlechtilé. Spojuje mužnou statečnost s duší dítěte: dovede bojovat, ale umí se také rozplakat u mořského břehu a volat: „Maminko...“ Touha po matce, byť skrytá, je ve všech mužích. To ten mýtus věděl lépe než moderní autoři. Spousta dospělých mužů má chvíle, kdy by chtěli být dítětem a vrátit se zpět pod maminčiny sukně, jenže se to stydí říct. U Achillea je to naprosto odkryté – složky mužné se překrývají s těmi dětinnými – ne dětinskými.

A co v Achilleovi najdou ženy?

Ženy touží po hrdinovi, kterému se mohou poddat. Jenže za muže si berou úředníky, v nejlepším případě profesory. Laskavé maminky se občas vyskytují. Ale která z vás si vezme hrdinu? Těch moc není. Moje nejlepší, nejnadanější žačky byly v životě nejméně šťastné. Hledaly hrdinu a nakonec skočily na špek lidem, kteří ze sebe hrdiny dělají. Achilleus není jenom pro chlapce, aby byli stateční, ale také pro dívky, aby si našly svůj vzor a na muže měly alespoň minimální nároky. Aby uměly včas rozpoznat, kdo pravým hrdinou je, a kdo jím není.

Hrdinu Achillea už známe z minulých překladů – ty nestačí?

Ty překlady jsou staré dvacet nebo i šedesát let a jsou příliš doslovné. Například ty stále se opakující přívlastky! Achilleus je rychlonohý, jeho matka Thetis vlekorouchá. Athéna je sovooká, Héra volooká, Zeus hromovládce. A půvabná Afrodité? Krásnoprdelatá, ale překládá se to jako krásnoboká, aby se nekazila mládež. Tak jsem těmi přívlastky šetřil, aby se lidé nesoustředili na ně, nýbrž na smysl díla.

Iliada v originální verzi má téměř tisíc stran. Ve vašem překladu je stran šedesát. Neochudil jste v něčem Homéra?

Nejde o doslovnost, ale o domyšlenkovitost. Ani jedna myšlenka týkající se Achillea tam není vynechána. Já Homéra neochuzuji. Já jen neopakuji. Všechna čest minulým překladům, jenže nedbaly na sloh češtiny dvacátého století. Ten je jiný než sloh řečtiny někdy tisíc let před Kristem. Já píšu pro lidi dneška, a ne doby Homérovy. Nepřekládám ze slovíčka do slovíčka, ale z doby do doby, od člověka k člověku. A k člověku jedenadvacátého století musím mluvit jeho řečí.

A oslovovat současníka slovy typu coura, páprdi, kněžour?

Tam, kde je Homér sprostý, jsem sprostý taky. Jestliže opěvuji statečnost, sám musím riskovat, že mi budou nadávat, co si troufám. Už v sextě, septimě jsem četl Homéra a překvapilo mě, jak se tam sprostě nadává. Dosavadní překlady byly upravené ve smyslu slušnosti. Po pravdě řečeno ani já jsem neměl odvahu k tak tvrdým výrazům. Vy asi nevíte, jak mezi sebou mluví vojáci o ženských, když jsou spolu sami... Je jistá mez, můžu si dovolit o něco víc než současná spisovná čeština, ale nemůžu klesnout na úroveň pouličních sprosťáren. Co se hodí do knihy, je něco jiného, než co se hodí do kořalny.

Kromě květnatých přívlastků zmizely všechny odbočky, desítky postav. Nějakou funkci přece mít musely...

Osm set let před Kristem lidi nečetli, místo toho tam byl pěvec, básník-rapsód. Jeden den přednášel první zpěv a další den druhý. Jenže publikum se obměňovalo, někdo zapomněl a někdo byl nemocný, a tak rapsód desetkrát, patnáctkrát opakoval to samé, vracel se. A pak přišlo písemnictví a tím se veškerá volnost uzavřela. Volnost improvizovat, vnášet hold svému králi. Homér – nebo jich bylo víc – sepsal všechno tak, jak slyšel. Dnes se psychologie změnila: nepřevažuje posluchač, ale čtenář.

Ve vašem překladu mě zaujalo jedno neustále se opakující úsloví, jímž se skončí každý spor: „tak už to bývává...“ Je to licence vaše, nebo Homérova?

To je u Homéra moc časté. Řekové byli jako nepopsané listy, neznali pojem budoucnosti a ani se jí moc nezabývali. Vždyť se může udát cokoli: výbuch sopky stejně jako zemětřesení. Pro Řeky byla důležitá minulost, a tak se se vším vyrovnávali: „koneckonců, takhle to bylo, takhle to bývá“. Nám Čechům z pokřesťanštělé Evropy je to ovšem naprosto cizí. My se spíše řídíme maximou: „Dnes žij tak, aby zítra bylo lépe.“

***

Totéž třikrát jinak

„Chci vyprávět vám všem, co kdysi stalo se, když Achilleus se zle, ba vztekle rozhněval a z Řeků před Trojou tak mnohé stihla smrt...“
Milan Machovec, 2001

„O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso! Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům...“
Rudolf Mertlík, 1980

„O hněvu bohyně zapěj Achilleva Péleovce zahubném, jenž utkal Achajským strasti přehojné, drahně duší mocných bohatýrů v Hádovu říši svrhnul...“
Hynek Mejsnar, 1878

Alice Horáčková