Mladá fronta DNES 6. 6. 2003

[Recenze Knihy s Toyen]

Podstatný dovětek k objevování Toyen

Na retrospektivu malířky Toyen (Marie Čermínová, 1902 až 1980) přišlo v roce 2000 do Galerie hl. města Prahy 67 tisíc lidí. Výstava připravená Karlem Srpem a Lenkou Bydžovskou nejen jim potvrdila Toyeninu výjimečnost v dějinách našeho výtvarného umění. Srp tehdy k projektu sepsal i monografii, již vydalo Argo. Nyní s Bydžovskou přicházejí s podstatným dovětkem: Jiří Tomáš jim v nakladatelství Akropolis vydal publikaci Knihy s Toyen, jež shrnuje malířčinu knižní tvorbu. Ta za její malbou pokulhává a Srp s Bydžovskou to přiznávají. Ale i tak jde o tempo nadprůměrné.
Rozdíl je podle nich především v tom, že v obrazech na sebe autorka kladla daleko vyšší nároky než v obálkách a ilustracích, u nichž se často spoléhala na „pouhou“ řemeslnou zručnost. Ani meziválečnou moderní typografii zásadně neposouvala. Při úpravách publikací se totiž například neřídila striktními pravidly Skupiny surrealistů v ČSR, jíž byla členkou. „Toyen v knižní práci nechávala stranou skupinovou ideologii i umělecké programy. Nebránila se komerčním zakázkám, v nichž se její vlastní projev občas ocitl na hranici umělecké přijatelnosti,“; píší autoři nové publikace. Knihy s Toyen obsahují soupis dosud dohledaných publikací, na nichž se žena libující si v mužském oblečení a vystupování podílela. Třicet let ho sestavuje Petr Ladman a zatím se zastavil na čísle 570.
Na samém začátku stojí Roztočené jeviště Jindřicha Honzla z roku 1925, obálku k němu Toyen vytvořila spolu s Jindřichem Štyrským. Srp s Bydžovskou na dokreslení dobových tendencí citují výrok teoretika Karla Teigeho, v němž žádal, aby typografie „vytvořila synoptické typo, které se nespokojuje tlumočiti obsah, ale vytváří vizuálně své sdělení“;. S velkými nakladatelstvími spolupracovala Toyen od konce 20. let. Do komerčního sektoru pronikla skrz Odeon, jenž byl za první republiky díky Teigeho dlouhým prstům úzce spojen s avantgardním Devětsilem. Levicově orientovaná skupina se snažila moderní umění zprostředkovávat co nejširšímu publiku, což šlo nejlépe právě přes knižní pulty. v Odeonu Toyen připravovala obálky třeba pro Nezvalovy a Seifertovy sbírky, takto rozněžněle v roce 1930 František Halas glosoval její ilustrace pro Veselé pohádky z celého světa od Marie Majerové: „Až uvidíte vodní královnu s dvořanstvem ryb a prostotu nebojácné Zuzanky, zapochybujete o všech poučkách učících, že voda je skupenstvím plynů, strom přestane být jen topivem, snad uslyšíte v tichu zpěv dryád, a ulomíte-li větvičku, zhrozíte se krve. Kresby Toyen jsou čiré jak dětská představa.“
Z Odeonu Toyen odešla po rozpadu Devětsilu a ve třicátých letech pracovala především pro Melantrich. Na jeho obálkách se od kreseb přesunula k fotomontážím. Po vzedmutí surrealistického hnutí se pak vedle práce v klasických nakladatelstvích věnovala i soukromým tiskům určeným pro úzký okruh čtenářů. Srp s Bydžovskou uvádějí výrok André Bretona, jenž Toyeninu obálku jeho Spojitých nádob v dopise Nezvalovi označil za „dokonalou“. Od surrealismu se Toyen neodklonila ani po německé okupaci, kdy byl tento směr oficiálně zakázán. S Jindřichem Heislerem (přes válku ho ukrývala u sebe v koupelně) vytvořila legendární sbírky Přízraky pouště a Jen poštolky chčí klidně na hroby, které v roce 1939 vyšly jako soukromé tisky ve 300, respektive 55 exemplářích. K prosazení se v renomovaných nakladatelstvích Toyen vůbec dopomohla její tvorba pro soukromé edice. Především pro ty orientované na erotickou literaturu. Na začátku třicátých let se podílela na všech třech ročnících Erotické revue (předloni jejich reprinty vyšly v Torstu), v roce 1938 vzniklo album Jednadvacet s jejími kresbami po sobě se vzpínajících pohlavních orgánů: „V otevřenosti, s jakou je zobrazovala, neměla kvalitativní a kvantitativní srovnání se svými mužskými protějšky, které se jim věnovaly nesoustavně a často se zjevnými zábranami. v letech 1930–1933 byla Toyen v této oblasti bez soupeře,“ píší Srp a Bydžovská. Čehož využilo nakladatelství Družstevní práce a vydalo Heptameron novel od královny Navarské s šestasedmdesáti autorčinými ilustracemi. Díky velkému nákladu populární knihy se o tajemné výtvarnici dozvěděla i v umění nezběhlá veřejnost. K erotickým kresbám se Toyen vrátila až v 60. letech, byly však mnohem tísnivější než za první republiky. I v její ostatní poválečné tvorbě se odrážela jistá vykořeněnost způsobená Toyeniným odchodem do francouzského exilu v roce 1947. Ještě před ním se krátce zabývala poněkud sentimentálními obálkami detektivek. „Toyen během několika let přešla od ‚ vysoké‘ představy k rozmělněné pocitovosti, blízké širokým vrstvám,“ píší autoři Knih s Toyen.
Ve Francii se přátelila s Bretonovým surrealistickým okruhem, plochu pro vyjadřování našla v jeho domovském časopise Néon. v komunisti ckém Československu samozřejmě přestaly všechny knihy s Toyeninými úpravami vycházet, pomíjela je i exilová nakladatelství – s výjimkou Éditions Sokolova (založeného Medou Sokolovou, později provdanou Mládkovou), v němž v roce 1953 vyšla Toyenina monografie. Poslední Toyeninou publikací je Prsteník luny od Annie Le Brun z roku 1977. Právě exilové období Srp s Bydžovskou v knize vyzdvihují. Během něho se totiž Toyen neohlížela na komerční poptávku, ale pouze na zájem svůj a svých přátel.

Jan H. Vitvar