Právo 1. 3. 2008

[Recenze Ozvuky času…]

„Jste věrný přítel,“ napsal Holan Justlovi
Rozhovor Jiřího Holého vypovídá nejen o české literatuře

Řekne-li se Vladimír Justl, ozve se: poetická kavárna Viola, případně: Vladimír Holan. Editor, literární historik a teatrolog, narozený 27. října 1928 v Kladně, získal loni prestižní cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře.
Rozhovor literárního historika Jiřího Holého s ním vypovídá proč, navíc mu poskytuje prostor pro vzpomínky a uplatnění vypravěčského talentu.
Justlovu velkou lásku k literatuře nezničil fakt, že byl po únoru 1948 jako student oboru čeština – filozofie pražské Filozofické fakulty vyhozen. Za lidovce byl členem výboru Spolku posluchačů filozofie, ze strany vystoupil 3. března.
Na vysokou školu se dostal v roce 1951 v Olomouci, kde vystudoval češtinu a polštinu. V roce 1954 nastoupil do nakladatelství Odeon, kde strávil třicet šest let. Zjistil, že StB ho sledovala už roku 1946, zvlášť pak v 70. letech. „…Škvorecký byl v Odeonu naprosto mimořádný. Lidi jako on by mohli hřešit na to, že jsou svým způsobem geniální, ale on byl nesmírně pilný..., opisovat jeho posudky z lektorských průvodek by stálo za vydání…,“ komentuje jedno z řady životních setkání.
Však se mu také spisovatel z exilu v roce 1972 svěřoval: „Jak snad víš, založili jsme tu česko-kanadské nakladatelství. A jsme tedy nakladatelé, podnikatelé, kapitalisté, ačkoliv pokud jde o vykořisťování, máme jediného zaměstnance, tj. Zdenu, která je ale zároveň spolumajitelkou, takže nevím, kdo tu vytváří a kdo si přivlastňuje nadhodnotu. Vím jen tolik, že oba pracujem jak šrouby, a ve mně se vzmáhá úcta ke starým dobrým živnostníkům…“

Ze zápisků
Noc s Hamletem Justlovi Holan diktoval v roce 1962, ze zápisků, mezi nimiž byl bílý papír, účtenka, obaly z různých škatulí, tácky na pivo.
„I když mi sliboval, že ten rukopis nezničí, tak ho spálil v kamnech. A pochvaloval si, jak to dobře hořelo. ,Nechci, aby se v tom jednou někdo probíral…'“

Unikátní studnice zážitků
Ve Viole dávali Noc s Hamletem čtyřicet let, naposledy 2003. Básníkovi, který nebyl v letech 1950 až 1963 vydáván, pomohl editor ke čtenářům. „Jste věrný přítel můj a za to dík, díky, že chápete mou němotu i křik, že jste a hájíte můj pomyslný dům a rozumíte mi…,“ děkoval mu Holan.
Kniha-rozhovor je unikátní studnicí zážitků nejen literárních, ale i politických postřehů.
Mnoho z těch, kdo něco znamenali v české literatuře a překladatelství v druhé polovině 20. století, jsou v ní zachyceni. Vtipně a bystře, výstižně.

František Cinger