Půlnoční expres 12/2013

[Recenze Stromy a kamení]

Dušan Pala, český básník a prozaik, autor dvou (posmrtně vydaných) knih, všestranně nadaný student pražské filozofické fakulty, kulturní publicista a aktivní účastník poválečného studentského života, slibný mladík volící dobrovolný odchod z tohoto světa...

Dušan Pala (1924–1945) se narodil 25. května 1924 v Libošovicích u Sobotky (hojně navštěvovaných soboteckým rodákem Fráňou Šrámkem), kde strávil své rané dětství, jako desetiletý se však přestěhoval s rodiči do Prahy. Po studiu na reálném gymnáziu, kde maturoval v roce 1943, byl rok totálně nasazen jako pomocný dělník u vinohradské firmy J. Frič, kde utrpěl vážný úraz levé horní končetiny s trvalými následky (jako dvacetiletému mu byl po několikaměsíčním léčení přiznán invalidní důchod). Jakmile skončila druhá světová válka, zapsal se Pala (hned v létě roku 1945) na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jako student češtiny a filozofie na sebe záhy upozornil pílí i vědomostmi, což dokládá i svědectví Alberta Pražáka, autora doslovu k Palově posmrtně vydané básnické sbírce Krev a popel (1946): „Mým životem se sice jen mihl, ale viděl jsem jej v množství posluchačů na fakultě dobře a podivoval jsem se jeho duchovnímu hladu, s nímž vysedával na všemožných oborech a s nímž předstupoval ke kolokviím, aby překvapoval při zkoušce zmocněnou zvědavostí. Chtěl všechno obsáhnout a rychle dohonit, o co jej připravila válka.“

Výjimečný student skládal jedno kolokvium za druhým (dle podpisů na příslušných dokumentech kupříkladu u Zdeňka Kalisty, Jana Patočky, Vladimíra Šmilauera nebo výše citovaného Alberta Pražáka), podílel se na chodu řady studentských organizací, publikoval v periodiku Student (časopisu českého studentstva) své verše, programové stati, úvahy i recenze, a především se věnoval vlastní umělecké tvorbě. Nenechal se odradit nepříznivými lektorskými posudky na svůj první románový pokus s pracovním názvem Podzim z jara 1944 a za necelý rok, v dubnu 1945, již podepisuje smlouvu s nakladatelstvím Pánek a spol. na vydání sbírky básní (vyšla posmrtně roku 1946 s názvem Krev a popel) a později v Topičově Malé edici na knížku povídek (vyšla rovněž posmrtně roku 1947 pod názvem Stromy a kamení). Všestranně nadaný spisovatel, vynikající student, syn pedagoga a renomovaného hudebního vědce a publicisty Františka Paly (1887–1964) nechává válečná léta za sebou a konečně začíná naplno žít. Již 14. listopadu 1945 však náhle opouští z vlastní vůle tento svět.

„Mám kamaráda, kterému jsem to všechno pověděl. Pověděl jsem mu více, než se obyčejně říkává o svých citech, o vlastním nitru. Je to lehkovážný člověk, ten Jirka. Šklebí se na mne, s neskrývanou radostí poslouchá, vypadá to, jako by se pásl na mých slovech. Hněval bych se naň, kdybych ho neznal lépe. Ostatně cítím, že to s naším přátelstvím teď už nepůjde. Nemám vůbec rád takové povahy, je mi úzko v jejich společnosti, připadám si proti nim malinkým, nicotným, bezbranným… ano, tak v těch chvílích podceňuji sebe samotného, ale vím přesto, že to není zcela pravda, že mám proti nim daleko víc vnitřní opravdovosti…“ (úryvek z povídky Klavír z knihy Stromy a kamení)

Přímý doklad této udivující rozdvojenosti mladého spisovatele nabízejí texty z oddílu Přílohy v knize Stromy a kamení (2013). Vedle páru cizích ohlédnutí za mladým umělcem (od Josefa Knapa a Alberta Pražáka) zde totiž najdeme dva Palovy texty, jež vedle sebe stojí v nápadném kontrastu – článek Jací jsme po šesti letech, který je výzvou adresovanou českým studentům k podání pomocné ruky jejich válkou hůře postiženým až pokřiveným vrstevníkům, a Palův dopis nejmenovanému příteli, plnící roli mladíkovy závěti, z něhož zde ocitujeme pasáž osvětlující možné příčiny jeho dobrovolného odchodu:

„Kdyby Tě to nenudilo, řekl bych ti pár slov o pohnutkách k tomu podivnému činu. Nevidím totiž už nikde smysl života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (životní štěstí, věda, umění…) jako nejnicotnější z nicotného, jako… pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem. Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit – toť neštěstí člověka.“

FRÁŇA ŠRÁMEK: ZA DUŠANEM PALOU

Do „dějin literatury“ se Palovo jméno dostalo především díky Václavu Černému, který ho ve Druhém sešitě o existencialismu postavil po bok Jiřího Ortena (a později se k němu vrátil také ve svých Pamětech). Po sérii recenzí na první vydání Palových knih následovalo dlouhé mlčení, mluvit se o jeho díle začalo pořádně teprve v 90. letech (mj. Vratislav Färber, Vladislav Novotný, Vladimír Papoušek). Ovšem až letos se dočkala zásluhou Filipa Tomáše a jeho nakladatelství Akropolis reedice alespoň část Palova díla – v edici Skrytá moderna, jež si klade za cíl poukazovat na rozprostraněnost a nejednoznačnost řeči avantgardy a na některé její neprávem pozapomenuté či přehlížené proudy, vyšel svazek s názvem Stromy a kamení, obsahující vedle stejnojmenného souboru Palových povídek též obsáhlou studii Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly).

Dušan Pala byl prozaik bezpochyby nadaný, ovládající umění přetavit do slov složitý proces introspekce postav zmítaných pochybnostmi a touhami, postav duševně neklidných a s okolním světem se míjejících. Mladý autor byl schopen vylíčit niterné pocity protagonistů mužských i ženských, vlastních vrstevníků, stejně jako dospělých. Ve všech jeho prózách nacházíme jakýsi temný spodní proud, místy vyvěrající otevřeně na povrch, jindy setrvávající takříkajíc mezi řádky, který pojí Palovy texty jak s předcházejícím expresionismem (zvláště pokud jde o výrazivo a gradované napětí), tak s rozšiřujícím se existencialismem (především v oblasti samotné tematiky). Nezbývá než doufat, že se nového (a nejlépe kritického) vydání dočká též jeho básnická sbírka Krev a popel nebo i další Palovy texty dosud nepublikované.

-pn-

Půlnoční expres