Reflex č. 33, 12. 8. 2004

[Recenze Chvála haiku / Lob des Haiku]

Valoch a Trinkewitz: Napsat si pár haiku…

Krásná náhoda? Dva čeští slovesní tvůrci, kteří se od 60. let minulého století – tedy od času mohutného mezinárodního vzmachu experimentální poezie – soustavně pohybují mezi slovem a obrazem, vydali v těchto dnech sbírky svých haiku. Zatímco první z nich, Jiří Valoch (1946), měl od počátku blíž k teorii a ke kritice umění a vlastní tvorbě se věnoval a věnuje příležitostně, ten druhý, Karel Trinkewitz (1931), je především autor koláží a asambláží s přesahy k poezii, próze a esejistice. A zatímco Valochovy básnické texty vždycky reflektovaly samotný jazyk, přistupovaly ke slovům a jejich možnostem podle daných konceptů, Trinkewitzova tvorba se odvíjela víc v duchu surrealistického automatismu – spontánně. O to víc překvapí, že v přítomných knížkách haiku si autoři své poetické role prohazují.
Valoch napovídá už titulem a podtitulem své útlé sbírečky, čítající na padesát textů: Jeho Kytička více či méně nepřesných haiku (Vetus Via) je v zásadě rezignací na tradiční rozvržení básně do tří veršů po pěti, sedmi a znovu pěti slabikách. A také se častokrát odklání od filosofické, náznakové a mnohovýznamové polohy haiku, kterou žánru vtiskl v 17. století buddhistický mnich Bašó. Valoch sice zůstává impresionistou, zachycuje ve svých číslech okamžitou atmosféru skutečnosti – nejvíc té moravské, současné brněnské –, ale jeho slova jsou těžká, mají blíž k černé zemi, k tělesnosti než k průzračnému éteru a k metafyzice. A v takovém textu „Jako kdyby / tu někdo sušil / (zapomenuté) pochcané trenky / pátera Demla“, expresivním a sympaticky rouhačském štulci, je přítomna navíc i ironie, řízný vtip, který bychom u kontemplujících poetů staré Číny a Japonska hledali marně. Valoch je tedy v otázce haiku odvážným experimentátorem, rozšiřujícím pole, i když ne všechny jeho texty v Kytičce mají stejnou poetickou sílu. A Trinkewitz?
Ten ve svém přístupu formu haiku úzkostlivě respektuje. Knížka Chvála haiku / Lob des haiku (Akropolis) je připravena jako faksimile: Ve svazku jsou reprodukovány stránky z deníku, v první polovině z českého, v té druhé z německého, neboť Trinkewitz žije mezi Prahou, Hamburkem a švýcarským Ticinem. Každé haiku opisuje kresba, povětšinou situovaná do otevřené, kopcovité krajiny v noci a s lunou nad hlavou, na mnoha místech připomínající krajinu z díla Máchova. A skutečně: Je to především romantická melancholie, ohlížení se za tím, co odplynulo s časem, stesk a smutek z toho, že „Noc jde do září / Stárnu I svět dozáří / Skončí v marnu“, smutek, který básníka naplňuje v podzimu jeho života. A je to romantismus místy zatížený tušenou smrtí, jindy odlehčený smířlivou sebereflexí, místy také komikou – víc než ironií tentokrát kouzelnou naivitou („Beruško slezem / se ve tmě Pod slézem / mi zasviť letně“). Je to nakonec zřejmé: Projednou staromilský Karel Trinkewitz nad projednou spontánním Jiřím Valochem v mnou zosnované pomyslné partii zvítězil. Totiž – řečeno s Rolandem Barthesem – „haiku má onu trochu klamnou vlastnost, že si stále říkáme: Vždyť je přece tak snadné, pár si jich napsat…“


Radim Kopáč

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole