Lidské vytí na měsíc
[Recenze Vlčí měsíc]
Slavný román o španělských partyzánech konečně vyšel v českém překladu
Od druhé světové války snad neexistuje surreálnější příběh než ten, který prožili španělští partyzáni zvaní maquis. Jejich naděje, že konec fašismu v Evropě přinese i konec frankismu, se rozplynula v bitvě v údolí Arán v roce 1944: byli poraženi Frankovými gardisty a jejich spojenci a museli se rozptýlit v horách, kde přežívali a doufali ve vítězství – v některých případech až do poloviny šedesátých let.
Osud jedné takové skupinky zpracoval ve své proslulé prvotině Vlčí měsíc z roku 1985 španělský prozaik a básník Julio Llamazares. Kniha se stala předlohou pro stejnojmenný film a s velkým zpožděním nakonec vychází v českém překladu, který zdařile zprostředkovává její výjimečnost. Tedy sílu jazyka a básnivých obrazů, skrze něž se autor ptá, kam lze zajít při záchraně svého života.
Bolestná melancholie
Přestože Llamazares nepracuje přehnaně s politickým kontextem a soustředí se na osamění a postupnou proměnu partyzánů ve štvaná zvířata přežívající ve smradlavých norách, je nutné aspoň částečně znát historický kontext. Oddíly maquis vznikly v roce 1939 po porážce republikánských vojsk: stovky tisíc bojovníků i civilistů přešly hranice s Francií a někteří bojovali v řadách francouzského odboje; samo slovo maquis ostatně pochází z francouzštiny a nazývali se tak i francouzští partyzáni. Když se druhá světová válka blížila ke konci, přešli španělští maquis zpět do vlasti, do horských oblastí a snažili se odtud organizovat protifrankistický odboj.
Proti ohromné, dobře vyzbrojené přesile však nikdy neměli šanci. Dopad partyzánských bojů byl mizivý a diktaturou také úspěšně tajený. Ale nejen proto byl jejich odkaz dlouho vnímán rozporuplně. Boje v horách vedly k masovému zatýkání civilistů, mučení i popravám skutečných i domnělých partyzánských spojek a ke krutým postihům všech, kteří jim pomáhali. Kvůli maquis docházelo k vylidnění mnoha horských oblastí, navíc se kromě výpadům proti nepřátelům sami uchylovali k přepadením, loupežím i vraždám, což naopak oficiální média ráda podávala jako činy banditů.
Dnes se na ně pohlíží spíše s bolestnou melancholií, s níž pozorujeme odvážné a zároveň zoufale nesmyslné činy – na čemž má nepochybně podíl právě román, či spíše novela Vlčí měsíc. Přitom Llamazares nezastírá, že i jeho „hrdinové hor“ měli na svědomí mrtvé a zatčené. A klade i další otázky: Byly jejich ojedinělé nekoordinované akce a dlouholeté skrývání spíš zoufalstvím, nebo hrdinstvím? Tyto otazníky se vyjevují stále palčivěji, nicméně autor nechává odpovědi na čtenářích.
Ve Vlčím měsíci sledujeme čtyřčlennou skupinku mladých republikánských vojáků proměněných v maquis těsně před koncem občanské války. Ještě mají zbraně, naději, elán i pár bezpečných úkrytů a mohou se spolehnout na pomoc rodinných příslušníků v okolních vesnicích. Ale jak jdou léta, věci se pomalu dostávají zcela mimo jejich kontrolu. Umírají na zranění a nemoci nebo se chytají do léček četníků. Zbylí dva – učitel a vypravěč příběhu Ángel a odvážný, sebejistý Ramón – tak procházejí téměř zvířecí proměnou, kdy se z nich stávají stíny plné výčitek.
Kosa a samopal
Stejně jako frankističtí četníci a vojáci i oni zabíjejí nevinné a smrtelně nebezpečnou pomoc sestry, švagra a nemocného otce může Ángel oplácet jen tím, že jim v noci poseče louku „se samopalem na zádech“. Když jsou s Ramónem v horách nebo na loupeživých výpravách za jídlem a trochou tepla, téměř nemluví, dorozumívají se uprostřed ticha sněhových bouří jen gesty a posunky. Věčně jsou buď na lovu, nebo jsou sami loveni; jejich smysly i celý život se mění v existenci zvířat, která nebezpečí vycítí ze změny větru, vycházejí pouze v noci, protože denní světlo „mrtvým mužům nesvědčí“ – a na svůj osud a obavy ze ztráty lidství si mohou stěžovat jen nedostupně vzdálenému měsíci.
Asi nejsilnější scénou tak není žádný krvavý střet, ale nápad, kdy se Ángel po šesti letech skrývání, proměněn útrapami k nepoznání, odváží sejít z hor do vesnice, kde učil, aby nikým nepoznán přihlížel tancovačce: „Jako bych to nebyl já, kdo se dostavil na slavnost v La Lleře přiváben jako dítě touhle harmonikou, jež přežvykuje vzduch. Sladký pocit, který mě zahaluje jako mlha a který se také jako mlha rozplývá a rozpouští při dotyku mé ruky s pistolí. Ten chladný a temný dotek v kapse se mi znovu snaží připomenout, čím tady doopravdy jsem: vlkem uprostřed stáda, podivným a neznámým stvořením.“
Temná a vtahující krása knihy stojí právě na lyrice, metaforách a popisech přírody. Na nespoutaném používání jazyka v kontrastu s minimalistickými dialogy. Sám autor vyrostl na severošpanělském venkově v regionu León, kde se děj odehrává, a genia loci horské krajiny má pod kůží. Dokonale tak vystihl drsné horaly z odlehlých samot, jejich zvyky a neústupnost – a zároveň sílu přírody přesahující lidské konání. Hory jsou tu stejně jako válka nevypočitatelné a lhostejné k lidskému údělu: dokážou ze svých obyvatel vykřesat dobrotu a odhodlání i zvířecí otrlost vůči utrpení druhých.
Titulní metafora vlka se klikatí celou knihou. Horalé ho podle dávného zvyku loví do pastí umístěných pod strmými srázy „a pak ho živého několik dní vodí po vesnicích, aby mu lidé spílali a plivali na něj, než ho zabijí“. Ani Ángel nemá mnoho nadějí, ale přes všechny jeho prohry a činy čtenář nechce, aby skončil na dně srázu. Vlčí měsíc totiž není jen kniha o vlivu války, prohraném boji a strádání. Pod vším zoufalstvím a nekonečnými zimami v jeskyních tepe zvláštní druh naděje – jen lidé projeví tak nezdolné odhodlání a dokážou žít jako divoká zvířata, aniž ztratí své přesvědčení.
