Svět literatury 2014, r. 24, č. 49

[Recenze Úvod do teorie verše]

Potřeba versologie

Brožura, která v konci roku 2013 vyšla z dílny versologického týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR (Robert Ibrahim, Jakub Říha a Petr Plecháč + asociovaný vedoucí Oddělení literatury 19. století Dalibor Dobiáš, který se ale na vzniku recenzovaného titulu nepodílel), přináší moderně založený pohled na problematiku verše. Úhel pohledu je v ní opřený především o tradici českého strukturalistického veršosloví, založeného Romanem Jakobsonem a Janem Mukařovským a v posledních desetiletích reprezentovaného Miroslavem Červenkou a Květou Sgallovou, ale poučený i lingvistickým bádáním Zdeny Palkové a v neposlední řadě široce a důkladně rozhlédnutý po zahraničním badatelském kontextu od Ruska přes Francii až po Ameriku. Po překladu Gasparovovy monografie Nástin dějin evropského verše (Praha : Dauphin, 2012) a po speciálním versologickém čísle časopisu Česká literatura (2012, roč. 60, č. 3) se v krátké době jedná o další podstatnou publikaci ústavních versologů, která má mimořádný význam pro odbornou veřejnost i pro univerzitní bohemistickou praxi. Prvním důvodem je časový odstup od vydání poslední podobné knihy. Zatímco třeba v německém prostředí jsou opakovaně vydávány základní příručky i speciální monografie týkající se verše v obecné rovině (viz třeba Kayser, Wolfgang. Kleine deutsche Versschule. Tübingen : Francke, 1999; Wagenknecht, Christian. Deutsche Metrik: eine historische Einführung. München : Beck, 2007; Donat, Sebastian. Deskriptive Metrik. Innsbruck – Wien : StudienVerlag, 2010), nemluvě už o pracích zaměřených historicky, u nás se posledním z příslušných titulů stala Hrabákova stejnojmenná příručka, vydaná prvně roku 1956 a s většími či menšími změnami pak ještě do roku 1986 pětkrát reprintovaná.  

Obsah nového akademického úvodu se po vstupním vymezení opozice verš × próza v samostatných kapitolách soustředí k charakteristice prozódie, versifikačních systémů (se zvláštním důrazem na novočeský sylabotónismus, polymetrii a na varianty stopově a tónicky nelimitovaného verše) k problematice rýmu a strofiky. Zvláštní, různě rozlehlé oddíly jsou v poslední části knihy věnovány otázkám sémantiky verše, jeho překladu a dějinám verše českého; speciálně jsou pak pojednány tradiční veršové rozměry – hexametr s pentametrem, blankvers a alexandrín. Autoři přitom nezřídka odkazují na speciální literaturu předmětu, v níž může čtenář v případě potřeby najít podrobnější poučení, a také připojili tematicky uspořádaný seznam literatury, obsahující nejen tituly, s nimiž se pracovalo, ale i další důležité práce k jednotlivým problémovým okruhům. Publikace tak plní nejen funkci elementární příručky, ale současně i je základním informačním rozcestníkem; nápadně – a dodejme velmi příznivě – v tomto ohledu kontrastuje se zmíněnou starší prací Hrabákovou, která s odkazy na literaturu předmětu více než šetřila, přičemž bylo evidentní, že její autor všechna prezentovaná fakta sám ani neobjevil, ani nesystematizoval.

Charakter příručky spoluurčuje i šíři záběru a způsob i míru selekce materiálu. Základní versologické kategorie jsou uspořádány a probrány systematicky, i když přece jen s důrazem na antickou metriku a český sylabotónismus. Názorné a důkladné jsou přitom kvantifikace, vypracované nejen tradičními versologickými postupy, jaké najdeme i u Hrabáka, ale i metodami matematické lingvistiky. Formulace jsou přesné, zavádějí leckdy v českém kontextu novou terminologii (tak např. gravitační bod bezrozměrného verše, s. 53, zavedení kategorie uvolněný verš, s. 54 an.), a značně tak nad Hrabáka pokročují. Dokladový materiál ale není důsledněji čerpán napříč proměnami literatury. Text zkrátka neklade prvotní akcent na historickou stránku věci, což je mimo jiné vidět i ze způsobu uvádění bibliografických údajů citovaných básní v samostatném seznamu za textem, a nikoli přímo v textu. Pro prvotní účel zkrátka není podstatné, z jakého textu, z jaké doby a od kterého autora uváděná pasáž pochází, nýbrž co dokumentuje z hlediska teoretické versologie. Také třístránkové poučení o dějinách českého verše (s. 107–110) je jen velmi ilustrativní. Přesto se tu pro historika otevírá velmi zajímavé pole. Vezměme jen v úvahu počet a dataci novočeských (obrozeneckých) dokladů nejrůznějších modifikací časomíry: sahají od puchmajerovců po jungmannovce a pokrývají dobu dobrého půl věku až do čtyřicátých let 19. století; již v tomto náznaku můžeme spatřovat velmi zajímavý podnět pro zkoumání extenze a povahy českého literárního klasicismu (problematice se v současnosti soustředěně věnuje Dalibor Dobiáš, viz kupříkladu jeho studii „Počátkové českého básnictví a německá metrika“. Česká literatura 2012, roč. 60, s. 355–3). Nejde ale opravdu o soustavné poučení: jen velmi málo tu najdeme z metriky a strofiky středověké a také velmi vydatné pole druhé poloviny předminulého století, reprezentované pro české poměry především tvárnou explozí Vrchlického a jeho druhů, není pokryto soustavněji. Pokud bychom tak hledali odkazy na některé konkrétní typy strof (třeba nibelunská strofa či ritornel), nebo na útvary složené z více strof (tak villonská balada nebo gazel), které povětšinou alespoň v letmé zmínce najdeme i u Hrabáka, nepochodíme. Nejedná se jistě o nedostatek knihy, koncentrované vědomě na základní principy, zato nepostihující maximum možné extenze. Přesto by si bylo pro futuro přát, aby vznikla obsáhlá, německy důkladná „Verslehre“, která by mohla být úhrnným, nikoli jen uvozujícím kompendiem.

Ústavní versologický tým tímto směrem ostatně už vykročil: vezměme v úvahu internetovou stránku http://www.versologie.cz/, která navazuje na Červenkův a Sgallové Theasurus českých meter a v současnosti – s oporou o databázi Česká elektronická knihovna – umožňuje vyhledávat i ve frekvenčních slovnících, v klíčových slovech české poezie, v databázi rýmů a poskytuje i eufonometr. Podstatná část heuristicky evidenční práce je tak vykonána, respektive se dokončuje, a do budoucna by snad šla ještě rozšířit o přehled české strofiky. Versologie přitom má pro literární vědu základní důležitost. Představuje jednu z nezbytných „pomocných disciplín“ literárního historika a zároveň i jednu ze specifických odborných kompetencí, které nám dávají obzvláštní oprávnění a specifický úhel pohledu ve vztahu k podstatné části našeho základního materiálu, tedy k veršovaným textům. Připomeňme jen, že nezbytná opěrná kostra metrického a strofického systému byla naprosto neodmyslitelným příznakem poezie vůbec až do expanze volného verše, který dnes sice pociťujeme jako bezpříznakový, ale ve své podstatě jde o „útvar parazitní, založený na odkazech k verši metrickému“ (s odkazem na Miroslava Červenku, s. 54). Ale i volný verš má své specifické zákonitosti, nehledě k tomu, že vzhledem k povaze lexika volens nolens vykazuje i jisté – třeba nevědomé či nechtěné – tendence ke stopovosti (viz konstatování daktylské tendence českého volného verše konce 19. století, s. 55). V případě náležitého materiálu by zkrátka versologická problematika měla být nezbytným prvotním předpokladem specificky literárního pohledu na věc. Může totiž podstatným způsobem přispět k rozumění, zasadit text do dobového kontextu – nehledě už na dávné Červenkovy vývody o sémantických kvalitách takzvané „básnické formy“. Neměli bychom se tedy stavět do pozice amatérů, diletujících na vlastním výzkumném poli a psát disertace či monografie o básnících, z nichž není v nejmenším poznat, že zkoumané texty byly psány veršem. Versologie by následně měla být jedním ze základních pilířů úvodu do studia na každé na sebe jen trochu dbalé univerzitní bohemistice – bylo tomu tak mimochodem nejen v dobách Pražákových či Jakubcových, případně Novákových a Grundových, ale ještě i v přednáškách a cvičeních Josefa Hrabáka. A propos: lapsy se v akademickém Úvodu do teorie verše hledají jen velmi těžko; po mém k nim náleží přiřazení Hrabáka k českým strukturalistům a neostrukturalistům (s. 7). Leda by se jednalo o velkorysé, leč možná nadbytečné gentlemanství mladé badatelské generace.  

Dalibor Tureček

Svět literatury 2014, r. 24, č. 49