Hlavním a skutečným hybatelem děje zůstává proud vnitřní řeči

[Recenze Portraits carnivores / Masožravé portréty]

Na sklonku roku 2015 vydalo nakladatelství Akropolis dvojjazyčný, francouzsko-český, soubor tří prozaických textů Věry Linhartové, pod souhrnným názvem Portraits carnivores Masožravé portréty. Soubor zahrnuje texty La vieille de la MontagneStařena z horyMaître Sagiro Učitel Sagiro a  Une Barbare captive Zajatá divoška. V ediční poznámce je čtenář seznámen s tím, že vedené prózy byly původně napsány ve francouzském jazyce v letech 1980-1981. První text, La vieille de la Montagne (Stařena z hory), byl publikován nejprve samostatně v 5. čísle časopisu L’Iredes Vents, v Paříži v roce 1981. Souborné knižní vydání Portraits carnivores vydalo o rok později nakladatelství Le Nyctalope, v Amiens. Následovala pak překladová vydání: časopisecky vyšel v letech 1983-1984 anglický překlad třetího textu, A Barbarian Woman in Captivity (Zajatá divoška), v roce 1986 byl pořízen knižní překlad celého souboru do německého jazyka a o rok později pak také do jazyka italského. Německé a anglické překlady pak byly dále publikovány v revuích a antologiích. Český překlad Jitky Hamzové, Masožravé portréty, zde vychází poprvé.

Knižní soubor je doplněn o autorčin komentář k uvedeným třem prozaickým textům. Vydán byl dodatečně v roce 1988, pod názvem Une langue plurielle, a přednesen jako příspěvek k setkání Dílny poetiky, jež ve dnech 24.−28. 8. 1988 pořádalo Literarisches Colloquium Berlin. Ve stejném roce následoval německý překlad časopiseckého vydání tohoto komentáře. Český překlad z francouzského originálu, pod názvem Pomnožný jazyk, pořídil Miloslav Topinka pro časopis Host v roce 1998. Týž text byl pojat do souboru statí Soustřední kruhy, jež vydalo nakladatelství Torst v roce 2010. Francouzský text tohoto komentáře vychází v tomto francouzsko-českém souboru poprvé.

Krátce připomínáme, že Věra Linhartová (nar. 1938), vystudovaná kunsthistorička, vedle své vlastní práce v krajských střediscích památkové péče a v Alšově jihočeské galerii (kde pořádala řadu výstav především surrealisticky zaměřeného výtvarného umění) publikovala od poloviny 50. let prozaické a básnické texty v českém jazyce. Ovšem od roku 1968 žije ve Francii a od této doby publikuje výhradně ve francouzském jazyce, a to nejen prózy, ale i odborné studie o evropském či japonském umění. Rovněž překládá z francouzštiny do češtiny či z japonštiny do francouzštiny. Její prozaické i básnické texty jsou pak překládány do různých světových jazyků. Za knihu Mes oubliettes (Mé zapomínky; 1996) získala Věra Linhartová v roce 1998 prestižní literární Cenu Jaroslava Seiferta a za soubor studií a esejů z let 1962–2002 o českém a evropském moderním výtvarném umění a literatuře a o japonském umění, myšlení a kultuře, nazvaný Soustředné kruhy (Torst 2010), obdržela Cenu F. X. Šaldy.

 

Jak sama autorka uvádí v komentáři k Masožravým portrétům, všechny tři texty tvoří nerozlučitelnou jednotu: jednotlivé příběhy jsou jen třemi epizodami jednoho a téhož vyprávění. Přestože v hlavní roli vždy vystupují osamělé postavy, všechny popisují jedno a totéž dobrodružství a zpodobují tak příběh věčně aktuální, situovaný v neurčitém místě a čase: mýtus. Vyprávění všech tří příběhů se jakoby točí kolem své osy a zdá se tak, jako by postupovalo po spirále. Žádná epizoda nenabízí definitivní závěr − všechny končí jakoby zaraženy v půli cesty. Zároveň však každá epizoda nějak souvisí se zbývajícími dvěma. Buď nějak předjímá tu následující, nebo nějakou připomínkou vybavuje ty předcházející. Všechny tři příběhy však podle našeho názoru spojují také další rysy. Především hlavní hybatel děje − hlas, a dále pak motiv zdi, stěny. Podíváme se nyní postupně na společné rysy poetiky všech tří příběhů a pokusíme se je usouvztažnit či porovnat s dřívějšími (česky psanými) prozaickými texty Věry Linhartové, publikovanými v souborech Prostor k rozlišení (1964), Meziprůzkum nejblíž uplynulého (1964), v novele Rozprava o zdviži (1965), v dalších dvou prozaických sbírkách, Přestořeč (1966) a Dům daleko (1968), a konečně v posledním česky psaném textu Chiméra neboli Průřez cibulí (samizdat 1972; oficiální vydání 1993).

Poetiku Masožravých portrétů spojuje s dřívějšími texty Věry Linhartové již první zmiňovaný rys neurčitosti. Příběhy se tak odehrávají na neurčitém místě, v neurčitém čase a rovněž postavy jsou zahaleny jakýmsi mlhavým oparem. Čtenářům zůstává utajeno jejich jméno, přesný věk, nedozvídají se téměř nic o jejich sociálním zázemí, každodenním životě ani o jejich konečném osudu. Musí si tak vystačit jen s nepatrnými náznaky jejich minulosti a všudypřítomnou nezkrotnou (možná až chorobnou) touhou vzdorovat okolnímu světu (stařena z hory), vykořenit se ze společnosti, odosobnit se (učitel Sagiro), nebo z něj utéct (zajatá divoška). Postavy jsou neustále puzeny směrem ven ze společnosti, v níž se nacházejí, a hledají tak osaměle, nepochopeny, svůj niterný klid.

Hlavním a skutečným hybatelem děje, stejně jako v dřívějších textech Věry Linhartové (s výjimkou Chiméry) zůstává proud vnitřní řeči. To, co bylo v poetice dřívějších textů nazýváno představou, je v Masožravých portrétech pojímáno jako hlas. Ovšem původní představa a nynější hlas označují stále totéž: jakousi vnitřní řeč, kterou chce promlouvající subjekt přetlumočit, dát jí ta správná a přesná slova. Hlas bez skutečné řeči i bez pravidel a konvencí jakéhokoliv přirozeného jazyka. Hlas chce být slyšen a razí si cestu mezi všemi známými jazyky. Sama autorka Věra Linhartová v komentáři k Masožravým portrétům říká: „[…] zdrojem básnické tvorby […] není výlučně jazyk, jímž mluvíme v běžném životě, neboť každý jazyk, ať již s ním zacházíme jakkoliv obratně, bez zbytečných chyb a rozporností, je jen omezeným a nedostatečným prostředkem −, ale daleko spíše hlas, který k nám promlouvá nezřetelnými slovy. […] Práce autora, v tomto případě moje, nevyžaduje tedy nic menšího, než podrobit se […] imperativům tohoto hlasu, který vlastně autorovi ani nepatří. Hlasu bez řeči, který […] vyzývá autora, aby ho přetlumočil do srozumitelného jazyka.“ (Linhartová, 2015, s. 105)

Úkolem autorky je tedy zachytit vnitřní hlas a dát mu srozumitelnou podobu, nějaký tvar, jazykové vyjádření. Tento hlas, propůjčený vypravěči či postavám, pak promlouvá ke čtenářům v různě se měnících podobách, aby jim popsal příběh. První dva příběhy jsou rozvíjeny prostřednictvím hlasu vypravěče, v tzv. er-formě, zatímco třetí příběh volí cestu ich-formy, přímé řeči − jakési vnitřní zpovědi. V tomto smyslu pak lze říci, že hlas autorky postupně splývá s hlasem textových subjektů. Hlas se však také stává dějotvorným principem – vyvolává pohyb děje. Stařena z hory s nikým nemluví, jen o samotě vede dlouhé hovory a něco vykřikuje. Její stav a zjev je výsledkem trpké osobní porážky. Ve svých promluvách tak reaguje na hlas milence, kterého nechala ještě jako mladá zahynout u svých dveří. Jeho přízrak nad ní získal nadvládu. A tak se sama stala přízrakem, jenž s oním mužem vede bez ustání vnitřní dialog. Mistr (učitel Sagiro), hlavní postava druhé epizody, se snažil vymanit všemu, co ho poutalo k zemi, především se snažil zapomenout mluvit. Byl totiž přesvědčen, že všechno zlo pochází z řeči. Stal se trpělivým pozorovatelem a nezaujatým svědkem. Ve své samotě však začal slýchat hlas. Přestože se tomu bránil a neřekl nahlas ani slovo, v duchu začal s nepřítomným diskutovat. Ztrácel tak anonymitu a tím i svůj vnitřní klid: „Náhle cítil, že je v jeho pevném, celistvém prostru trhlina, kudy se prudce vehnal dovnitř průvan“ (Linhartová, 2015, s. 51).  Protagonistka posledního příběhu v duchu hovoří ke svému učiteli; plně se poddává svému vnitřnímu hlasu. Před svým učitelem však „nenachází slova, jež jsou jí vlastní“. Zkouší si zapsat slova, která mu neřekla v pravou chvíli, a předem si poznamenává slova, která stejně neřekne, až se naskytne příležitost. Promluva tak nenachází svůj cíl. Slova pronášená žačkou v duchu k učiteli nejsou učitelem přijímána, neboť je neslyší. Stejně tak i slova vyslovená učitelem nejsou vnímána jeho žačkou, neboť ta slyší jen svůj hlas.

Hlavní postavy všech tří epizod spojuje také motiv zdi. Hrdinové jednotlivých příběhů jsou od okolí odděleni stěnou, která jim nedovolí splynout s okolím. Jsou nepřístupní vnějšímu světu, vymaňují se z něj, cítí se v něm „cizinci“. Stařena z hory ještě jako mladá, oblíbená a vysoce postavená žena dokonce záměrně mezi sebe a svého milého umístila zeď, aby tak jediným kontaktem mezi nimi byl jen sotva slyšitelný proud řeči. Mistr z druhé epizody zase kolem sebe stavěl stěnu odporu vůči vnějšímu světu a jakékoliv pokusy o navázání kontaktu vnímal jako narušování své samoty a klidu. „Někdo ho hledal, někdo se užuž chystal prorazit stěnu jeho odporu, narušit tak obtížně vydobytý klid a připravit ho o samotu […]“ (Linhartová, 2015, s. 49). Ostatně i stařena z hory kolem sebe měla onu pomyslnou osobní zeď: „[…] nikdy nepřivolila stát se výlučným majetkem a družkou zcela podrobenou některému šlechtici […]. Nikdy si nepřála, aby její svět dostal definitivní podobu“ (Linhartová, 2015, s. 13). Mezi učitelem a žačkou z třetí epizody byla také umístěna stěna − okenní tabule. Avšak silnější stěnou mezi nimi byla již zmiňovaná nepropustnost komunikačního kanálu. V tomto významu se motiv zdi objevuje rovněž v dřívějších textech autorky: stěna je v nich spojována se slovy a jejich schopností/neschopností vyjádřit vnitřní představu v její úplnosti. V poetice dřívějších textů Linhartové jsou slova vlastně vždy onou zdí, která nedovoluje promlouvajícímu subjektu vyjádřit plně vnitřní obraz jeho vědomí, jeho vnitřní „řeč“.

Jak již bylo řečeno, texty z Masožravých portrétů nemají přesně stanovený závěr a pohybují se v mezích neurčitosti a náznaků. Přesto jsou pro čtenáře Věry Linhartové daleko schůdnější než její dřívější prózy. Především konstruují narativ a jejich jazyková ani sémantická náplň nečiní nároky na značnou a neustálou pozornost čtenářů. Texty tedy nevyžadují několikeré pročítání. Pro svůj existenciálně-ontologický náboj a věčně aktuální tematiku osobitého způsobu lidského bytí, soběnaslouchání, sebeuvědomování skrze řeč i „vrženosti“ do světa, kde se cítíme být cizinci, osloví zejména hloubavé čtenáře. V tomto ohledu je třeba říci, že mezi Masožravými portréty a předcházejícími autorčinými texty je určitý předěl, který představuje text Chiméra neboli Průřez cibulí: Věra Linhartová v tomto textu rozpracovává, ještě více než v předchozích prózách, téma utváření a uvědomování si vlastní identity. Ovšem nikoliv skrze řeč, tj. v aktu vlastního promlouvání (jako tomu je v předchozích pěti knihách), ale skrze naše chování a jednání. Masožravé portréty jsou pak dokladem syntézy obojího: sebeuvědomování se rodí z řeči a má pak široký dosah v našem chování a jednání.

Nedokončenost příběhů z Masožravých portrétů vybízí k různým možným čtení. A tak knihu ocení také tvořivý čtenář, který zde získává možnost aktivně se podílet na dotváření narativu.

Michaela Křivancová, The Journal of Culture (5, č. 1, FF UK 2016, s. 45–46)

LITERATURA

KŘIVANCOVÁ, Michaela: Moc  slova. Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové. Praha: Akropolis, 2013, ISBN 978-80-7470-030-9

LINHARTOVÁ, Věra: Meziprůzkum nejblíž uplynulého. Přestořeč. 2. vyd. Praha: Mladá fronta 1993.

LINHARTOVÁ, Věra: Prostor k rozlišení. 1. vyd. Praha: Mladá fronta 1964.

LINHARTOVÁ, Věra: Rozprava o zdviži. 2. vyd. Praha: Hynek 1998.

LINHARTOVÁ, Věra: Dům daleko. 2. vyd. Praha: Trigon 1996.

LINHARTOVÁ, Věra: Chiméra neboli Průřez cibulí. 2. vyd. Praha: Trigon 1993.

LINHARTOVÁ, Věra: Portraits carnivores − Masožravé portréty. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2015, ISBN 978-80-7470-096-5

LINHARTOVÁ, Věra:  Commentaire: Une langue plurielle. − Komentář: Pomnožný jazyk. Přel. Miroslav Topinka. In: Portraits carnivores − Masožravé portréty. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2015.

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole