Tvar 13/2003
Vloni vyšel druhý svazek Díla Jaroslava Seiferta, který mapuje jednu z nejzajímavějších partií Seifertovy tvorby, pětileté období let 1923–1928, tedy poetistickou sbírku Na vlnách TSF a sbírku Slavík zpívá špatně, která představuje posun směrem od poetismu k určitým sociálním tónům. Původní Seifertovu tvorbu reprezentuje v tomto svazku ještě sbírka Svatební cesta, jakési opravené vydání sbírky Na vlnách TSF.
Hned první sbírka znamenala pro editora zajímavý problém. Totiž: jakým způsobem text v kritickém vydání přiblížit čtenáři. Je jistě otázkou, má-li kritické vydání fungovat pouze jako studijní materiál úzce specializované skupiny odborné veřejnosti, nebo by mělo jít o souborné vydání textů Jaroslava Seiferta s patřičným odborným komentářem, který by ale neměl rušit při vlastní četbě. Situaci navíc Filipu Tomášovi, autorovi této edice, ztížila grafická podoba sbírky Na vlnách TSF. Jde o to, že text jako literární kvalita je propojen s grafickým uspořádáním a typografií celé knížky, čímž vzniká také podstatná kvalita výtvarná. Filip Tomáš správně pochopil, že pouze připravit důsledné kanonické znění dané sbírky by nereflektovalo celkové ustrojení Seifertovy poetiky dané doby, že zkrátka je potřeba předložit čtenáři reprint původního vydání v grafické podobě, jakou sbírce dal Karel Teige. Je to zcela opodstatněné. I proto je přesvědčivá argumentace v Ediční poznámce: „Jelikož typografická úprava sbírky byla tvůrci koncipována jako programová korespondence textu a grafického vyjádření, přetiskujeme zde první vydání jako reprodukci.“ (s. 466) Jen zaráží, že ona „programová korespondence“ jakoby visí ve vzduchu: i když pochopitelně autor nemohl podat nějakou zevrubnější studii o daném období, mohl alespoň připomenout Pešatovu monografii Jaroslav Seifert, nebo přiblížit čtenáři, o jaký druh korespondence se jedná. Měl k tomu i množství materiálu uvnitř svazku samého: čím jiným jsou Libreta k filmům? Stačí pročíst kousek Úvodní poznámky Seiferta a Teigeho k libretu Pan Odysseus a jiné zprávy: „Autoři se tímto libretem pokusili o zcela nový útvar filmového umění, o to, co podle jejich představ odpovídá čisté kinografii. Popírají divadelně literární filmové kusy a chápou film jako umění čistě optické a básnické zároveň. Jde jim tímto libretem (a spíše partiturou než libretem) o film čistě fotogenický, o nadrealistické, optické drama věcí v pohybu.“ (s. 222)
Mohl si editor, který připravoval vydání sbírky z období, pro které je charakteristické právě toto propojování jednotlivých rovin skutečnosti, dovolit jinou podobu, než reprodukci původní podoby sbírky? Nemohl, a je dobře, že se nutnosti podvolil. Knížka je tím zajímavá i graficky a může si své čtenáře získat i tak. Navíc (odbočka a přeskok): v ukázce z Úvodní poznámky mne vždycky znova šokuje podivná básnická jistota, a jaksi nechtěná předvídavost: představme si takovou podobu filmu, o jaké Teige se Seifertem mluví. Myslím, že je patrné, že bychom dnes asi nemluvili o úpadcích románu právě na úkor filmového umění. Film zkrátka opustil jednu ze svých podstatných souřadnic, totiž poezii, a stal se uměním vyprávěcím. A to je právě představa, která je pro Seiferta a Teigeho čímsi nepředstavitelným a odpudivým a vůči které mají potřebu protestu. Po 80. letém vývoji v kinematografii jim nemůžeme nerozumět.
Ale zpět k textu druhého svazku Díla Jaroslava Seiferta. Filip Tomáš kromě tohoto kroku podnikl ještě jeden, na první pohled protikladný, ale daleko obtížnější. Pokusil se najít jakési standardní, pokud měl textovou oporu tak kompromisní, znění jednotlivých textů. Což se mu leckde podařilo na výbornou.
Bohužel se ale nepodařilo jednotnost udržet a lpění na některých velmi archaických tvarech je snad přehnané. Tak se velmi často objevují znění jako „rozpiatá, vzepiatý“ apod. Rozuměl bych tomu, kdyby existoval argument, že pouze tato znění mají oporu v textu. Jenže tomu tak není, protože třeba v básni Osud je už pro dnešního čtenáře přijatelnější znění. Kromě toho tu cituji i kouzelnou ukázku toho, jak obraz vstoupil do skutečnosti a proměnil ji takovým způsobem, že není zcela patrné, kde je hranice mezi figurou na šachovnici a jakýmsi přesyceným obrazem koně, který se (jakoby až odkudsi z antických tradic) vzpíná: „Musili jsme vzpomínati na Longchamp, / vzepjatí koňové neuběhli však dále, / než k Vašim prstům, které miluji.“ (s. 204).
V každém případě ale tento soubor představuje Jaroslava Seiferta, který prochází od poetismu přes ostré sociální a válečné tóny znovu k hravější podobě jakési Svatební cesty, možná spíš pouti s láskou, která má mnoho protikladných podob. Pro další badatele bude nesmírně zajímavé sledovat, které básně Jaroslav Seifert z jednotlivých vydání odstranil, a pro dějiny české literatury bude zřejmě i podstatné prozkoumat, jak s básněmi pracoval A. M. Píša, který tyto básně v roce 1953 a 1956 uspořádal v prvním svazku Díla Jaroslava Seiferta. Pro studie podobného typu je tato edice vděčným a precizním pramenem.
Zajímavý obraz Jaroslava Seiferta se rýsuje z básní do sbírek nezařazených. Tak hned úvodní Býti rybářem je také melancholickou reflexí, ale její ostré závěrečné bodnutí, jakýsi dehonestující úšklebek nad vlastní melancholičností, její znicotnění, to je obraz, který není „seifertovský“: „Tyto blekotavé rýmy / jsou mé poslední. / Každý rok máme své obvyklé rýmy / a pláčem celé dny.“ (s. 209). Kouzelný je soubor 9 básní v prose, který zvláštním způsobem promítá do tragických lidských situací „úděl“ věcí, které s člověkem zůstávají. Kontrasty takového spojení jsou pak velmi účinné: „Zemřel před šesti hodinami, řekl lékař, nakláněje se nad / mrtvolu./ Ale v kapse mrtvého tikaly ještě hodinky.“ (232)
Jsou tu ale obsaženy i další básně, které sice svým ustrojením odpovídají textům do sbírek zařazeným, ale jejich vyznění je jiné. Confiteor... představuje pro změnu příkré sebevyznání, které nemá lichotivý charakter, je to jakási (opět jemně ironická) obžaloba vlastní slabosti, nebo, obecněji, ne-hrdinskosti básnického činu: „Mé brnění je z hadru, / mám tupý meč,/ tím blíže přitulím se k ňadru / a na boj vykašlu se nakonec.“ (s. 241). Editor se v těchto částech pokusil přiblížit text in natura, takže jsou zde i reprinty rukopisů a grafických návrhů.
Samostatnou kapitolu pak tvoří překlady, především z Apollinaira. Kromě jednotlivých básní tu najdeme i román Zavražděný básník a drama Prsy Tiresiovy. Doplňuje se tím představa o Jaroslavu Seifertovi a zařazení do Díla tím ulehčuje práci i případným komparatistům, kteří by se pokusili sledovat analogie mezi Seifertovou tvorbou a mezi poetikou autorů, které překládal.
Nezanedbatelné je i zařazení souboru Paris, kde se vedle sebe setkává mnoho závažných avantgardních autorů. Je zde například patrné, jak třeba Tristan Tzara vnímá svět rozpohybovaný, v bizarních souvislostech: „abraham pohaní v cirku / tabák kypí v jeho kostech / abraham pohaní v cirku / močí v kostech / koně se otáčejí místo hlav mají elektrické lampy / šplhá šplhá šplhá šplhá / modrý arcibiskupe jsi železnými houslemi / a kdáká kdáká / zelený / číslice“ (s. 458), oproti tomu třeba Pierre Minet, básník skupiny Le Grand Jeu, vnímá Paříž daleko reflexivněji: „Za mýma zavřenýma očima prvá laskání probouzejí se s dnem. / * / Rozezvučená pobřeží otvírají svá srdce s rozryvnou nostalgií./ */ Dětinští žvýkači amekdot klouzají nehlučně po rozkošnickém laně.“ (s. 461). Editor opět ponechal promlouvat i obrazy, které jsou důsledně vedle jednotlivých textů, jako v původním vydání. Celý oddíl zakončuje vlastní Seifertova báseň Mokrý obraz, která je opět poněkud odlišnou reflexí Paříže. Tento soubor je také zvláštním melancholickým připomenutím dnešnímu čtenáři, jak neobyčejně šťastný byl kontakt české avantgardy třeba s tou francouzskou.
Mohu tedy s klidným svědomím říci, že jsem měl tu čest radostně si listovat v sice tlusté, ale velmi příjemné knížce. Potřebný poznámkový aparát neruší běžného čtenáře, ale zároveň splňuje všechna odborná kritéria. Problematičtější je otázka kanonického textu, ovšem i tady lze hovořit spíše o detailech a celková koncepce je přesvědčivá a správná. Má tedy Jaroslav Seifert veliké štěstí.
Jakub Chrobák
