Tvar 16/2012
Obraz a manipulace
Kniha Cosmogonia s podtitulem alegorické reprezentace všeho autorů Petra A. Bílka a Vladimíra Papouška je svěžím přírůstkem v oblasti současné literárněvědné esejistiky. Jednotlivé studie obsažené v Cosmogonii jsou čtivé, vyhýbají se abstraktní těžkopádnosti a jednotvárnosti a v ideálním poměru kombinuji konkrétní rozbory jednotlivých literárních děl s obecnými teoretickými konstrukty.
Jak je z podtitulu patrné, Cosmogonia je kniha (nejen) o literární reprezentaci; zdá se totiž, že hlavní ambicí uměleckého díla je podat alegorii „všeho“. Skrze umělecké dílo je vyjádřeno to, co umělec vnímá, co jej obklopuje, a to formou obrazu, který je předložen čtenáři. Obraz přesvědčuje recipienta a vytváří iluzi, že se „před námi díky velkému uměleckému činu skutečně otevírá samo univerzum“ (s. 17), a vyvolává v nás tendenci k tomu, abychom dali umělci za pravdu.
Obraz tak vytváří iluzi, za kterou je ukryt „mechanismus nástrojů – znaků, tedy ikonů, symbolů či indexů“ (s. 17), které nabývají různých významů, různých společenských hodnot, a toto přeznačování se děje v „živé řeči dobového společenství“ (s. 17). Jednotlivé eseje se pak snaží tento mechanismus postihnout, vynést na světlo a poukázat na různé způsoby manipulace k dosažení onoho přitakání ze strany recipienta: „věrojatnost“ obrazu je věcí určité strategie, určité performace.
Jakkoliv je záměr autorů pochopitelný a jasně formulovaný, čtenář se přeci jen nevyhne určitým pochybnostem. Vždyť pojem reprezentace, v souvislosti s tzv. „picture theory“ (mluví se také o „iconic turn“ – obratu k obrazu), se stal vůdčím výrazem nejen v oblasti literární vědy, ale zejména v oblasti kulturálních studií je jeho pozice dominantní. Pojem reprezentace tedy zasahuje literární vědu, mediální studia, již zmíněná vizuální umění a další oblasti (s. 28). To ovšem znamená, že došlo k mnoha nedorozuměním, protože výraz reprezentace „je užíván v různých sémantických kontextech“ (s. 28), a otázka, která se nabízí, zní: Lze ještě něco z pojmu reprezentace vytěžit, když je vlastně definován vágně a prochází zřetelnou inflací?
Nastolená otázka, podle mého názoru, je v oblasti současné literární vědy nadmíru důležitá. Bílek a Papoušek se, při snaze pojem reprezentace zachovat a ukázat jeho zásadní význam, obracejí k impulzům nového historismu a dekonstrukce. Jakkoli by se mohlo zdát, že oba tyto směry jsou spolu v radikálním rozporu, ukazuje se, že například Greenblattova strategie vyjednávání se zas o tolik neliší od dekonstruktivního čtení; text samotný je ovšem chápán odlišně: „Zatímco dekonstruktivisté chápou text důsledně jako autonomní tištěný materiál, u nového historismu je toto pojetí zřetelně širší (...). Cílem jim (...) není dekonstrukce zdánlivě koherentního textu, ale spíše dekonstrukce společenských vztahů a produktivních diskurzů doby, reprezentované v různých typech textů“ (s. 24). Novohistorismus je tak vlastně dekonstrukcí „na druhou“: metaforizuje dějiny skrze jiné typy textů, než jsou texty tradicí kanonizované a texty výhradně umělecké. Ovšem to společné s dekonstrukcí je „přesvědčení o produktivitě přístupu založeného na rozkrývání rozporností v textech“ (s. 24).
Toto zamyšlení manifestuje i teoretické přesvědčení obou autorů: nehlásí se k rigidnímu strukturalismu (vytváření systému), ani nejsou zastánci čistě dekonstruktivního čtení, které směřuje k textovým aporiím, nýbrž se snaží pozitivně vytěžit různorodé impulzy a ukázat, že „uzavřenost teorie není na překážku provázanosti a synergické vzájemné inspirativnosti navenek velmi odlišných proudů“ (s. 25). V návaznosti na J. Hillise Millera autoři kladou důraz na řečový akt a performativní akt, a to proto, že tyto pojmy nás vedou i k pojmu reprezentace. Jednoduše řečeno: pohled je upřen na řečovou performaci, na to, co řeč předvádí, „dělá“ – něco je řečí činěno. A pojem reprezentace umožňuje pojímat literární text jako jistý druh performace řeči.
Reprezentace nás dále vede zejména k pojmům reference a mimesis. Jaký je vztah zobrazovaných fikčních entit ke skutečnosti? Je „jazyková činnost, jíž se manifestuje literární text, znovu-vytvořením existující reality, anebo vytvořením něčeho nového, co jazykovou aktivitou zaplňuje prostor neexistující reality“? (s. 30)
Autoři se nepřiklánějí čistě ani k jedné z možností. Podle nich reprezentace pouze neodkazuje přímo k entitám aktuálního světa, ale ani pouze k mentálním „obrazům světa“; literární reprezentace směřuje (většinou) jaksi mezi tyto dva póly, jedná se vlastně o dynamismus označování a odkazování. Vezměme si třeba realistický způsob vyprávění. Ten vytváří iluzi přímého odkazování k aktuálnímu světu skrze jednotlivé mechanismy (časová charakterizace, jednotlivé výrazy odkazují k entitám aktuálního světa, v tomto ohledu jsou zářným příkladem vlastní jména a názvy).
Iserův přístup, který spojil podněty teorie řečových aktů a předložil pojem reprezentace, v němž „aspekt zobrazení něčeho již existujícího je kombinován s aspektem performativním, tedy s vytvářením obrazu dosud neexistujícího“ (s. 35), je pro Bílka s Papouškem důležitou událostí. Prvek, který byl vybrán z aktuálního světa do fikčního, ztrácí svoji autenticitu a je dekontextualizován, ale také rekontextualizován působením fikčního světa: „Stává se faktem fikce, který – možná – nese v sobě svoji původní nefikční stopu, ale rozhodně nemůže být čten a interpretován jako fakt světa aktuálního“ (s. 37). Literární dílo je tak, píší autoři, směsicí různých stop, literární dílo může existovat jako určitá „verze světa“, neboli eliminace pouhé denotativní signifikace a její potlačení ve prospěch signifikace obrazné, vytváří prostor pro „verbální vytváření výsledných obrazů, jež mají symbolický charakter, ale jsou zároveň schopny překračovat hranice mezi daným fikčním světem (...) a světem aktuálním“ (s. 37). Literatura tak má potenciál (a schopnosti) nové koncepty stavu jevů a věcí vytvářet.
Nutno podotknout, že způsob reprezentace v literárním díle není neměnný. Právě proměnou způsobu reprezentace se zabývají další eseje. S nástupem moderny je totiž koncept mimesis radikálně problematizován. Realistický román 19. století je odrazem vnější skutečnosti, věří v objektivní platnost skutečnosti. Zobrazuje se symetrický svět, který je pevně uchopen a který reprezentuje zobecněné představy o společenském životě jednotlivců i různých skupin (s. 76). Tento způsob reprezentace je však na počátku 20. století opuštěn, performace strukturovaného obrazu světa a zachycení reality v její celistvosti je odmítnuta spolu s negací subjekt-objektového vidění světa (s. 45). Mezi „já“ a tím, co je popisováno, již není ona distance, která umožňuje „jasný a zřetelný“ popis, nýbrž „já“ a věci, lépe řečeno realita, se navzájem prostupují a jsou jen těžko uchopitelné pomocí utilitárních kategorií. Změnil se obraz světa. Změnil se způsob vypovídání o něm. Změnilo se vůbec celé schéma toho, o čem lze vypovídat, co lze reprezentovat. Autoři podávají detailní a čtivý výklad, který přes Woolfovou či Joyce míří k Sartrovi a francouzskému „novému“ románu. Od diskuse o jednotlivých teoretických problémech se tedy postupuje k jednotlivým literárním dílům, na nichž se ukazuje provázanost teorie a jednotlivého. Nejde o čistou aplikaci abstraktních teoretických východisek – vždy se zohledňuje ono jednotlivé, které teorii formuje.
Cosmogonia je velice čtivá kniha, která zaujme svěžím rukopisem, inspirativními východisky a produktivním domýšlením různých, na první pohled protichůdných, teoretických koncepcí. Nelze než doporučit.
Martin Charvát
Tvar 16/2012
