FOŘTOVY FIKČNÍ SVĚTY A ČESKÁ REALISTICKÁ PRÓZA
[Recenze Fikční světy české realistické prózy]
Příslušník mladší generace literárních vědců Bohumil Fořt vydal knihu věnovanou fikčním světům realistické prózy. Jak vysvítá z obsahu, zahrnul do svého díla i další tematickou oblast, totiž prózu socialisticky realistickou (někdejší „sorelu“); navíc připojil apendix, v němž věnuje pozornost i sci-fi, vědecké fantastice a vůbec vědeckofantastické literatuře. Již sama kompozice svazku naznačuje, že se základním teoretickým vymezením tématu nebyl autor zcela spokojen; spojit oblasti tak vzdálené, ne-li protichůdné, jako je česká realistická próza sklonku 19. a počátku 20. století a novodobá česká science fiction, je čin nepochybně velmi odvážný. Svědčí buď o neobyčejném rozsahu autorova záběru, nebo o ne zcela ujasněném teoretickém východisku.
Obojí možnost naznačuje úvodní kapitola, v níž se Fořt zabývá realismem jakožto literárním jevem. V úvodu kapitoly, uvozené názvy „Obecný pojem realismu“, „Realismus literární“ a podkapitolou „Metodologický návrh – realistický fikční svět“, si vytváří základnu spočívající na sémiotickém přístupu. V prolegomenách hovoří o otázce reference a reprezentace, načež přechází k problematice pravděpodobnosti, podobnosti a konvence. Tady vyvstává hned celá řada otázek – dá se v této souvislosti hovořit o pravděpodobnosti, aniž bychom se ptali, co je podobné pravdě, pokud nechceme zůstat u tradičního pojetí skutečnosti jako toho, co se nám přímo dává v naší bezprostřední smyslové zkušenosti (včetně smyslových klamů). Pravděpodobnost jako kvalita fikčního světa nevyplývá, jak by se mohlo zdát, ze shody toho, co vnímáme, s tím, co považujeme za skutečné.
Pak bychom totiž museli zrušit rozdíl mezi fikcí a realitou, rezignovat na důležitý pojem „estetické distance“, který nabízí tvůrcům i vnímatelům možnost přestoupit z vlastní vůle ze světa fikce do světa aktuálního a naopak (a na tom je založena hra s fikcí, využívaná autory odedávna). Teorii pracující s pojmem pravděpodobnosti jako měřítkem uměleckosti nemůžeme proto v 21. století považovat za dostačující pro zdůvodnění hodnoty v umění, pokud nechceme upadnout do pasti tradiční mimetičnosti příznačné pro naivní myšlení. Ne-vystačíme s ní ani při analýzách moderní vědeckofantastické fikce, kde zase narážíme na problém možné realizace odvážných vědeckých projektů (vzpomeňme třeba přistání vesmírné sondy na kometě vzdálené od nás miliony kilometrů, které laikovi připadá jako technický zázrak překonávající běžnou představivost). Zdá se tedy, že s pojmem pravděpodobnosti při charakteristice literárního realismu nevystačíme, pokud nevezmeme v úvahu historickou povahu zkoumaného jevu.
Tím spíše, že autor používá pojmu „realistická evokační funkce“ a tvrdí, že „při aktu čtení čtenáři vědomě a uvědoměle přistupují na předpoklad, že referentem fikčního textu je realita sama“. Odvolává se při tom na francouzského teoretika Philippe Hamona, který hovoří o realistickém postoji spočívajícím na jazykové iluzi monopolizující hlavní funkci referenční, v níž znaky jsou jedinou adekvátní obdobou věcí. Fořt si je vědom, že tato teze o identifikaci jazykových objektů se skutečností nemůže v konfrontaci se současnou jazykovědou i uměnovědou obstát, a proto Hamonovu tezi o realistickém postoji modifikuje v tom smyslu, že „realistický postoj spočívá na předpokladu specifické sémantickopragmatické konvence, která zahrnuje produkci, strukturaci a recepci realistické literární fikce a zakládá představu, že tato fikce referuje přímo k realitě“.
Aby teoreticky ukotvil svůj koncept realistické fikce v lingvistice, zvolil za její ústřední bod pojem „realistická evokační funkce“, která propojuje „rovinu konkrétního díla i literárních vývojových řad s konceptem reality“. Tady bylo prospěšné právě nasazení historického aspektu, který by ukázal, že literární realismus je historicky podmíněný jev, jenž v zásadě spočívá na principu faktografické pozitivistické popisnosti a na snaze o objektivní poznání, jež se u nás rozvinulo v souvislosti s rozmachem přírodních věd ve druhé polovině 19. století. Ostatně již stoupenec realistické estetiky Georg Lukács se zamýšlel nad realistickým stylem v článku „Vyprávět či popisovat? 1955“, který u nás získal na popularitě v šedesátých letech, kdy byl přeložen v časopise Světová literatura. Odtud mohl autor recenzované knihy vytěžit některé podněty pro výklad realistické poetiky (při odhlédnutí od marxisticky dogmatických teoretikových „přešlapů“).
Realismus sehrál významnou úlohu při určování místa člověka ve společnosti, ale svým rigorózním determinismem (převzatým posléze i marxistickou světonázorovou doktrínou) začal budit mezi umělci a dalšími tvůrčími osobnostmi odpor, který nakonec vyústil ve snahu vymanit umění z područí sociální determinace i poznávací a mravně apelativní funkce a dospěl ke vzniku moderny. Zde by možná prospěl Fořtovým výkladům širší kulturní rozhled a zejména hlubší uplatnění estetického hlediska, z něhož by vysvitlo dialektičtější pojetí kladů i záporů realismu; otevřelo by mu také cestu jak k historickému pojetí vztahu realismu a moderny, tak posléze i k lepšímu pochopení rozmachu fantaskního typu prózy u nás po revoluci v 90. letech 20. století (jako jedna z negativních reakcí na uměleckou nemohoucnost „sorely“, kterou odhalovalo například dílo Jiřího Kratochvila.).
Pojem „realistická evokační funkce“ by vyžadoval další upřesnění; bylo by třeba rozvést, co je významovým obsahem evokační funkce (vzpomeňme tu na známou Genettovu stať „Fikce a dikce“, česky 2007, která se těsně vztahuje k dialektice evokace a exprese), a uvědomit si, jaké je její poslání v realistickém diskurzu (co realistická funkce poeticky evokuje, jakou estetickou představu fikčního světa má vytvářet). Autor pojednání staví svou koncepci přímo na evokaci postav a nechává poněkud stranou estetickou kvalitu obrazu prostředí, do něhož jsou postavy zasazovány. Tak se mu z obzoru ztrácí ucelený poetický obraz imaginárního světa realistické fikce a jeho celkový estetický účinek – realismus jako „pravda“ skutečného života. Výklad jako by se soustřeďoval na utřídění jednotlivých složek obrazu (postavy, okolí), ale ztrácel schopnost pohledu jednotícího poetickou a estetickou stránku fikce, který je podmínkou, bez níž nemůže vzniknout umělecky působivý obraz. Fořt podává minuciózní analýzu realistických textů ve stylu Lubomíra Doležela, ale poněkud se z ní vytrácí umělecká vazba poetického smyslu literárního artefaktu ve vztahu k estetickému objektu, jaký text nabízí čtenáři.
Výčet poznámek týkajících se Fořtova textu by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o jiném závažném nedostatku – tím je omezení rámce výkladu převážně na českou literární fikci. Srovnání s evropským kontextem by jednak přispělo k hlubšímu pochopení jak specifičnosti českého realismu v rámci středoevropské literární kultury, tak postavení naší realistické literární prózy v evropském měřítku. Je možné, aby z tohoto srovnání vyšla česká literární fikce se ctí, uvědomíme-li si, jaká plejáda českých tvůrců, počínaje Nerudou a konče bratry Mrštíky či Terezou Novákovou, se na tvorbě české realistické fikce v závěru a na přelomu 19. a 20. století podílela.
Fořtova kniha, včetně trochu neorganického apendixu o sci-fi literatuře, zaslouží nicméně uznání, protože podala solidní sémiotickou analýzu tvorby fikčního světa v jedné kapitole z dějin české prózy, která může čtenářům osvětlit poetické rysy literárního pohybu v našeho písemnictví dané doby a naznačit jeho složité peripetie od literárního realismu po postmoderní současnost. Vlastní estetické problematiky literárního realismu v české próze v závěru 19. století a přechodu k moderně, do století 20., se však příliš nedotkla.
