ENCYKLOPEDIE ŽIDOVSKÉ KULTURY V ČECHÁCH
[Recenze Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století]
Centrum pro studium holocaustu a židovské literatury ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze připravilo užitečný projekt výzkumu Židů, literatury a kultury v českých zemích ve 20. století, který byl loni korunován hutným souborem o více než 1000 stranách. Podíleli se na něm většinou pracovníci katedry bohemistiky Filozofické fakulty UK pod vedením profesora Jiřího Holého a další přispěvatelé.
Holý zaznamenává různé projevy antisemitismu v dílech českých autorů daného období počínaje lidovými texty Václava Kosmáka přes negativní postavy Židů v prózách našich klasiků – od Josefa Holečka, Jindřicha Šimona Baara a Petra Bezruče přes další známé spisovatele včetně Jakuba Demla či Viléma Mrštíka až po Boženu Benešovou, Viktora Dyka ad. Kdybychom se dali ovlivnit ahistoricky pojatými doklady antisemitismu v prózách našich klasiků, z české literatury této doby by toho asi mnoho nezůstalo. Podobně přímočarý a zjednodušující pohled nabízely i některé studie z workshopů, které se uskutečnily v předchozím období, jež vyvolaly polemiku mezi našimi literárními historiky (spory o Nerudu apod.). Naštěstí v přehledové studii Holého narazíme i na pozitivní příklady z české i židovské strany (Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek; Otokar Fischer, Pavel Eisner), které mohou přispět k hlubšímu historickému pochopení problematiky. Dále se zde můžeme setkat s dílčími materiálovými studiemi (Olga Zitová: „Literární příspěvky v týdeníku Selbstwehr do roku 1921, jidiš – první světová válka – Franz Kafka a Max Brod“; Magdaléna Fottová: „Obrazy východních Židů v českožidovských a česky psaných časopisech 1910–1925“). Kapitolu uzavírá práce Štěpána Balíka o prozaických figurkách Vojtěcha Rakouse. Tyto kapitoly však slouží pouze jako uvedení do ústředního tématu a mají spíše materiálovou než problémovou povahu.
V dalším oddíle přibývají autoři spojení tím či oním způsobem se židovskou problematikou, kteří výrazně zasáhli do vývoje moderní české literatury (Hostovský, Olbracht, Poláček). Možná by bylo stálo za úvahu oddělit tyto osobnosti od materiálových studií zabývajících se židovskou tvorbou v podmínkách okupace (Holý: „Divadelní a literární činnost v terezínském ghettu“; Hříbková: „Tvůrčí činnost dětí v ghettu Terezín 1942–1945“; Sladovníková: „Zobrazení holocaustu v denících“). Domnívám se, že tyto nepřirozené podmínky kladly jiné, zcela odlišné nároky na tvůrčí aktivitu profesionálních autorů na jedné straně a na spontánní tvorbu autorů píšících za mimořádných okolností na straně druhé, a proto mají výsledná díla zcela odlišný ráz. Spojení těchto dvou oblastí tak působí poněkud neústrojně; každá z nich by si zasloužila zvláštní oddíl.
Jako kulturní přelom označil literární situaci autor souhrnné kapitoly „Ztvárnění šoa ve fikční literatuře do konce šedesátých let“ Jiří Holý. Vychází z předpokladu, že v přístupu k tématu se projevuje dvojí postoj: „V prvním případě se dění demonstruje jako kontinuální, kauzální sled jednotlivých scén, který má vyšší smysl jako boj zla a dobra, končící porážkou zla. Často jsou to díla, jež události holocaustu zobrazují jako věrnou rekonstrukci minulosti opírající se o autentické detaily nebo hodnověrnost autorů či vypravěčů, kteří zmíněné události prožili a ručí za jejich pravdivé vylíčení jako svědci… Tuto reprezentaci můžeme označit jako monumentalizující a tradiční.“ Proti tomuto způsobu ztvárnění staví Holý „estetickou reprezentaci zcizující“, jíž míní upozornění čtenáře na „konstruovanost a fiktivnost“ díla jako znaku, jež nabízí možnost znejasňování jinak jednoznačných hranic mezi dobrem a zlem; konečně jako třetí rys nového postupu uvádí interpret záměrnou rezignaci na patos a heroismus – nahrazuje je grotesknost, respektive černý humor. Jako příklad prózy tohoto typu Holý uvádí román polského autora Jacka Beckera Jákob lhář (1969).
Bohužel neblahé společenské poměry možnosti českých autorů omezily, takže Holý uvádí pouze názvy nevydaných děl z této doby, například od Koláře či Fischla. Posmrtně vyšel román Jiřího Weila Na střeše je Mendelsohn (1960). Z prozaiků, kteří vstupovali do literatury po částečném uvolnění poměrů, to byli dva spisovatelé: Jan Otčenášek a Arnošt Lustig. U Otčenáška šlo o sentimentální novelu Romeo, Julie a tma, Lustig (jeden z autorů židovského původu, vězněný v Terezíně a Osvětimi) se do dějin české literatury s tematikou šoa zapsal dvěma prvními soubory próz: Démanty noci a Noc a naděje, které do tohoto žánru vnášely nové prvky. Autor pak v průběhu 60. a 80. let napsal řadu románů a povídek, které se vztahují k tématu šoa a zpracovávají ho různými způsoby. Bohužel se v celém souboru nenašel dostatek prostoru pro zachycení Lustigovy tvorby na prostoru, který by dal vyniknout jeho významu (stranou zůstala i monografie, která vyšla v roce 1995).
Z dalších osobností, kterými se tato část knihy zabývá (lze uvést Josefa Bora, Ludvíka Aškenázyho), uvádí sborník ty, kdo nebyli židovského původu, nicméně se šoa zabývají (Bělohradská, Škvorecký, Fuks, Kalábová, Grosman ad.). Patří sem i autoři, kteří vnesli do ponuré tematiky prvky (černého) humoru (J. R. Pick). Zvláštní kapitolu věnoval pořadatel souboru holocaustu v československém a českém hraném filmu (Šárka Sladovníková), dále adaptacím literárních předloh (Sadková, Weiss, Jasný, Brynych, Kadár–Klos, Herz, Kachyňa, Hřebejk, Cieslar, Najbrt ad.) nebo též analýze filmových zpracování. Dílčí pohledy na umělecké ztvárnění holocaustu nabízejí také práce Hany Hříbkové (Jiří Weil, Ota B. Kraus).
Z druhé strany a se skrytým antisemitským záměrem pohlíželi na židovskou tematiku autoři a publicisté, kteří své záměry skrývali pod rouškou antisionismu. V kapitole o něm přináší Holý doklady antisemitské politiky za komunistického režimu (proces se Slánským), vyzdvihuje význam kafkovské konference v Liblicích (1963) pro rehabilitaci židovských rysů v české kultuře a zároveň upozorňuje na útoky režimních publicistů protižidovského zaměření. Jako názorná ukázka je do kapitoly „Od sedmdesátých let do současnosti“ zařazena práce Jana Fingerlanda „Antisemitismus v normalizační literatuře“ analyzující případ Alexeje Pludka a jeho románu Vabank.
Závěrečné práce sborníku působí poněkud roztěkaně – možná je to způsobeno snahou zařadit do textu širší souvislosti a zároveň přinést maximum informací. Tak se v závěru například setkávají současní autoři Goldflam (nar. 1946) a Dousková (nar. 1964), byť tvorba každého z nich „patří“ do jiné kapitoly, a podobně.
Celkově lze vydání sborníku o židovské kultuře v Čechách počítat k úspěšným a záslužným počinům. Obohacuje naše kulturní vědomí o problematiku, která má co říci dnešním lidem, byť je stále třeba překonávat řadu předsudků, jež našly živnou půdu v minulosti a bohužel ji nacházejí i v současnosti, a to na obou stranách. Z ryze praktického hlediska pak čtenáři jistě ocení, že je objemný sborník vybaven bohatým rejstříkem, jenž nabízí dobrou orientaci v obsahu i rozvržení publikace.
