Týden č. 17, 22. 4. 2003

[Recenze Faust umírá dvakrát]

Roman Ráž: Faust umírá dvakrát

Ještě nyní vycházejí romány, které byly koncem 60. let z cenzurních důvodů zaraženy: tento měl původně podobu rozhlasové hry (premiéra 1967), vydání v roce 1969 však už bylo v Mladé frontě znemožněno. Žánrem nejspíše politický thriller trochu greenovského ražení, umístěný do nespecifikované latinskoamerické země. Doba vzniku je na textu bohužel znát. Ne snad ve stylu, Ráž píše velmi svižně a čtivě, spíše ve východisku zápletky. „Faustem“ je to tiž bezejmenný mladík z houfu neúspěšných, jehož si jakési tajemné politické hnutí vybere, vycvičí a učiní z něj svého táborového řečníka a lídra, aby stranu dotáhl k volebnímu vítězství. Ovšem pod podmínkou, že po pěti letech dostatku a slávy dotyčný skončí smrtí. Vše vychází z dlouho rozšířeného přesvědčení, že viditelnou politiku mohou ovládat neosobní síly z pozadí, které mají peníze a vliv, skupiny, před nimiž není úniku. Jenomže máloco je naplánováno a dle plánu i provedeno. A naopak se spíše stává, že síla jednotlivce může skupinu v pozadí zcela vymazat, jak se to povedlo nejmocnějším diktátorům, ale třeba také Vladimíru Mečiarovi. Jako modelové dilema dvou protichůdných postav, politika, kterého již všechny ambice přešly, a novináře, jenž naopak vycítil svou životní šanci, ovšem román funguje.

Pavel Mandys