Václav Černý 1948

[Recenze Stromy a kamení]

Ani nejstručnější pohled na naši existenciální prózu nesmí pominout zjev slibný mezi všemi a jenž – běda – neměl vydat velkého ovoce: myslíme na předčasně, v jednadvacíti letech odešlého Dušana Palu, v němž nutno klást prozaika nad básníka, autora Stromů a kamení (1947). Je to pět povídek, které se stavějí na vrchol existenciální literatury, ba blízko k vrcholům tehdejší naší prozaické tvorby vůbec. Všimněte si stylové proměny české prózy, jež se v ní udála: naprosté odpatetizování; naprosté odlyričtění, konec všem metaforickým a obrazovým krajkám a odbočkám, do nichž autor třásnil své děje a pocity hrdin; básník sám jako by z dějů i hrdin odešel, i se svými starými zlozvyky apostrof, úvah a všetečného pletení do cizích osudů; ušetřil si také vynášení soudů a mravně nabádavé pokyvování hlavou; jako by – zvěcněvši, zfaktičtěvši – tato próza tíhla zase k objektivitě čiré epiky: hlavní věcí je skutečná událost. (...)
I malé torzo díla, jež po sobě zůstavil, činí Dušana Palu nicméně postavou výjimečnou: byl nejvýraznějším a nejslibnějším zcela novým mladým jménem, jež se u nás v umění bezprostředně po válce objevilo; byl také lidským osudem hluboce symbolickým. Jiří Orten a Dušan Pala: až bude budoucnost hledat nejopravdovější příklady krucifixe generačním osudem v řadách mladých lidí let 1938–1948, najde především tato dvě jména!

Václav Černý, 1948

(převzato ČERNÝ, Václav. První a druhý sešit o existencialismu. Praha: Mladá fronta, 1992)