www.czlit.cz, červenec 2008

[Recenze Balady a svízelky]

Václav Daněk: Balady a svízelky

 

Kdo je Václav Daněk, jemuž v pražské Akropoli právě vyšla novinka Balady a svízelky? Narodil se 9. července 1929 v Praze. Ve válečných letech 1940–45 studoval na reálném gymnáziu v Táboře. Maturoval roku 1948 v Chomutově. Na krátký čas byl hercem v Divadle na Fidlovačce, než nastoupil na DAMU, kde roku 1954 vystudoval divadelní dramaturgii. Poté byl čtyřicet let, až do odchodu do důchodu, v roce 1994 redaktorem Českého rozhlasu. Důchod však pro něho neznamená odpočinek: stal se neúnavným organizátorem kulturních akcí v Umělecké besedě a PEN-klubu. Do povědomí čtenářů vstoupil především jako překladatel. Překládá z ruštiny (Charms, Mandelštam, Blok, Okudžava, Achmadulinová, Jesenin), ve spolupráci s jazykovými odborníky i z bulharštiny, maďarštiny, perštiny, mongolštiny, tatarštiny nebo urdštiny. Vlastní verše začal publikovat časopisecky ještě za gymnaziálních studií roku 1945, na knižní debut si ovšem musel počkat až do roku 1978, kdy mu vyšla sbírka Jak jsme lili zvon. Následovaly knížky Svět jsou dva (1982), Dům sonetů (1983), Gazely a kola (1990), výbor Sestup z hory (1999), kniha veršovaných receptů Čarovary (2000) a Z hnoje snů tobě (2006).
Nová sbírka Balady a svízelky potvrzuje dávno známou skutečnost, že Václav Daněk je svrchovaným mistrem básnických forem. Paradoxně se to občas obrací proti němu a způsobuje to drobné svízelky, zvláště na začátku knihy, kdy básník vzpomíná na události ze svého mládí a na dobu protektorátu. Balada o židovském psovi je příběh jako hrom; dovedu si ho představit rozpracovaný v povídce. Stará paní má už jedinou potěchu, jezevčici Bobinu. Obyvatelé domu je potkávají na schodišti, jak spolu chodí na procházku. Jednoho dne zůstane jezevčice přivázaná na vodítku ke klice. Byt je prázdný, stará paní odešla do transportu. Opuštěného psa se na naléhání malé dcerky ujme rodina z přízemí. Následky to má tragické – a tady jsme u té už zmíněné svízelky: „přijeli tři a civil jejich kápo / procedil přišla zpráva na gestapo / že tady schováváte židovskýho psa“. Místo hrůzy z brutálních rabacholů ve mně rýmování kápo gestapo při četbě vzbudilo nechtěné pousmání. Obdobně je tomu i v dalších básních, třeba v Baladě o nepříteli hákového kříže: „kde se hlučně zabydlela cizí soldateska / echo palby popravčích čet slyším ještě dneska“. Nebo báseň Lizeta o poválečném odsunu: „češi se vraceli z krušných hor zvala je vítězná vatra / s dekretem k odsunu nácků co před válkou volali heim ins reich / s rudými páskami prý revolučních gard a s er gé na rukách / přitáhla spodina teď už ne německá teď česká chátra“. Osobně si myslím, že historie se nemá rýmovat.
Oproti tomu znamenitě vyznívají básně komorního ladění, jako jsou Bezesný sonet nebo ty, v nichž básník rozdovádí – třeba v Tadadá truchleční, dedikované „Joskovi in memoriam“. Jak známo, Daňkovým letitým kumpánem byl další literát, básník a překladatel Josef Hiršal (1920–2003). Když Hiršala poprvé srazila tramvaj, často jsme se s Václavem Daňkem potkali při návštěvách ve Střešovické nemocnici a ze vzpomínání obou pánů bylo patrné, že spolu vypili vína, že bych ho nepřeplaval a natropili skopičiny, jaké můžou napadnout jenom básnivé duše s fantazií: „trátrá tádá topolil se topol tytánie / topolil a dopotil tvrdil tvrd a ztvrd / tupě na tyranský tryzně tlachal truchloprd / tytánova touha táhne k trůnu tramtárie…“
Přes drobné výtky na začátku, mám-li se vyjádřit jednoznačně ano, nebo ne, tak určitě ano: Balady a svízelky stojí za to si přečíst. Už kvůli závěrečné básni Panta rhei. Prostě to nejlepší na konec.

Michal Šanda

 

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole