Jak se člověk naučí dělat celovečerní filmy, nemá-li kolem sebe ještě stabilní průmysl, ateliéry, zavedené školy, dostatek zkušených profesionálů, jistý domácí trh ani všeobecně přijímaný vzor? A jak se z jednotlivých pokusů, improvizací a nápadů stanou postupy, které lze opakovat, předávat a rozvíjet?

Formování filmařiny sleduje českou kinematografii let 1918–1924 jako dějiny takto vznikající kreativity. Rekonstruuje ranou celovečerní praxi jako dynamické prostředí, v němž se filmaři učili pozorováním, spoluprací, experimentem, technickou vynalézavostí i obchodními zkušenostmi. Dívali se na cizí filmy, zkoumali jejich logiku a rytmus, přenášeli objevené postupy do domácích podmínek – a zároveň hledali vzorce, jež zahraniční dovoz nabídnout nemohl.

Kniha nepojednává jen o jednotlivých filmařích či filmech, ale právě o filmařině: o umění dílo kolektivně vymyslet, připravit, natočit, sestavit a dostat k publiku. Představuje hned tři samostatně se rozvíjející filmařské skupiny, tři různé modely sdílené tvořivosti a tři alternativní podoby takového celovečerního vyprávění, které udrží pozornost, obstojí v konkurenci a umožní další práci. Názorně je přitom vysvětluje na konkrétních záběrech, scénách, dějstvích i celých snímcích.

Radomír D. Kokeš znovuobjevuje formativní období české celovečerní tvorby jako vzrušující laboratoř uměleckých možností. Ukazuje, jak vynalézavost vzniká z omezení, jak se řemeslo rodí ze spolupráce a jak se ve zdánlivě nevstřícném prostředí mohou objevit řešení, která napomáhají lépe porozumět tradicím českého filmového vyprávění i samotné filmařině. Neklade si otázku, jaké tehdejší filmy být měly, ale proč byly zrovna takové.  – Vychází za podpory Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.