Teorie vyprávění (naratologie) bývá nejčastěji představována jako soubor koncepcí, které se zabývají popisem, klasifikací a detailní analýzou podob, funkcí a rolí vyprávění. Od konce šedesátých let 20. století, kdy Tzvetan Todorov naratologii vymezil jako specifickou „vědu o vyprávění“, postupně získala podobu samostatné disciplíny. Jejím předmětem byly zpočátku především literární (narativní) texty. V průběhu osmdesátých, zejména pak na počátku devadesátých let došlo k velké diferenciaci předmětu, vzrostl totiž zájem o studium vyprávění i v jiných vědních oborech (např. v sociologii, psychologii, antropologii atd.). V důsledku toho vzniklo mnoho nových naratologických směrů a koncepcí, jejichž jádrem přesto vždy byla a zůstala problematika vyprávění (narativu) jako takového. V našem prostředí se otázkou vyprávění zabývalo již od dvacátých let 20. století mnoho významných literárních teoretiků, většina z nich se věnovala konkrétním aspektům poetiky vyprávění, zvláště vyprávění románovému. Jako samostatná výzkumná oblast se teorie vyprávění u nás prosadila až ve druhé polovině devadesátých let. Od té doby byla vydána celá řada překladů zahraničních publikací, objevilo se však již i mnoho původních prací zabývajících se například problematikou času a prostoru ve vyprávění, povahou a funkcí jednotlivých komponentů narativního diskurzu, koncepcí fikčních světů, vypravěčem atd. Dosud však chyběl systematický úvod do teorie, který by poskytl ucelený popis podstaty, funkce, základních struktur a vlastností vyprávění, objasnil hlavní naratologické kategorie a představil nejvlivnější teoretické koncepce, jež se v oblasti teorie vyprávění rozvinuly v rámci naratologie od šedesátých let 20. století.