A2, kulturní týdeník 27/2008

[Recenze Ruce Goliášovy. Ruce Davidovy]

Miloš Horanský, Jan David: Ruce Goliášovy, Ruce Davidovy

Tragická básnická elegie Ruce Goliášovy, věnovaná počátku sovětské okupace totalitního Československa 21. srpna 1968 v doslovu vyjadřuje uhlířskou víru v republiku dnešní a srovnává ji anachronicky s republikou první, ač jde o dva odlišně vzniklé útvary státní. Vždy mě udiví zavírání očí před obdobími dějin, když se nehodí do propagandistického krámu: tzv. národní povaha se ukazuje v situacích mezních a vypjatých, nikoli v idyle. Básník se dopouští zevšeobecnění v angažované poezii vždy: je konkrétní, jmenovitý – tak byli Milošem Horanským za okupanty označeni Rusové, ač to byla vojska Varšavské smlouvy. Ale nejsme dnes všichni okupanty svých okršleků planety Země? Mnohdy to tak působí!
Než poezií, z odstupu zhlédám Ruce Goliášovy expresionistickou historickou výpovědí s notnou dávkou šovinismu: spousty zaujatosti s národovectvím – a nebylo to právě prvotní příčinou vzniku republiky 1918, vazalství a okupačních vln v následujících desítiletích? Někdy to připadá, jako by se republikánští nadšenci vždy za čas podivili, že svět jejich nadšení ocení jen válkou. Skladba Ruce Davidovy reflektuje listopad 1989. Vposledku se dopracujeme až k národnímu charakteru: Čech je hloupej, ale někdy hodnej – k sobě. Něco podobného lze prohlásit i o dalších národních skupinách; národní sebereflexe může jenom prospět!

Vít Kremlička