[Recenze Marťan]
Marťan
V knize Ars Poetica tvrdí J. L. Borges, že jsme příliš přesyceni analýzou širších souvislostí literárního díla, a přitom opomíjíme jeho hlavní smysl – radost z četby. Lemův první román Marťan toto dilema dobře ilustruje. Na jedné straně před sebou máme text, jehož četba udělá radost asi jen lidem ze scifistického ghetta. Vyprávění je do značné míry záznamem vědeckého experimentu s mimozemšťanem a s hlavním proudem literatury se dokonale míjí (což uvádím jako člověk, který Marťana přečetl se zájmem). Lem ostatně dlouho odmítal dát souhlas k novému publikování svých raných prací a jeho důvody lze vcelku chápat. Z druhé strany je ale Marťan extrémně zajímavý námět pro úvahy a analýzy. Překvapivé může být už to, že toto dílo, které nijak neskrývalo okouzlení americkým pulpem, mohlo v Polsku roku 1947 vůbec vyjít (v tomto roce bylo Polsko sovětizováno). Kdo má rád pozdější Lemovy příběhy, nalezne zde v zárodečné formě motivy, které později plně zazáří v knihách Solaris, Nepřemožitelný, Vyšetřování či Fiasko; nepřehlédnutelné je taktéž autorovo zaujetí kybernetikou, jež vyvrcholí v jeho slavné Summě. Už tohle pátrání a hledání odpovědí stojí za to. Koneckonců, i Lemovi jde v jeho pracích o epistemologii, konkrétně o možnost (či spíše nemožnost) poznání při kontaktu s nepozemskými entitami.
Pavel Houser