A2, kulturní týdeník 41/2008

[Recenze Subjektivní fotografie]

Bez vývoje?

Fotograf Jan Pikous subjektivní a neposedný

V posledních letech byly doceněny osobnosti, které vstoupily na domácí scénu na přelomu 50. a 60. let, ovlivněny vlnou informelního výtvarného umění. Dočkaly se často výstav, případně i monografi í. Jan Pikous však stojí při zhodnocování této linie až jaksi v druhém sledu. Kniha Subjektivní fotografi e naznačuje proč.
Subjektivitou se u Jana Pikouse (1929) rozumí fakt, že jeho fotografi e si přizpůsobují svět. Výsledný obraz vznikl složením z několika negativů, autor využil metody vícenásobných expozic a montáží. Tím se odlišuje od „strukturálních“ fotografů Stanislava Bence, Čestmíra Krákého, Karla Kuklí-ka nebo Aloise Nožičky, kteří otisky struktur rovnou, bez dodatečných zásahů nalézali v betonových nebo asfaltových plochách, na stěnách domů, ve strukturách dřevin, trav či kovů. Kromě toho Pikousův námětový rejstřík byl rozprostřen do neskonale větší šíře než u obsedantně, avšak plodně jednostrunných Krátkého či Nožičky. Ano, oprýskaná plocha Květy zla (1969) má relativně blízko k informelní tvorbě, ale hadrem přikryté torzo sochy postavené na schody je téměř sudkovské (Záhada úsměvu, 1969), Znamení II (1985) vyhlíží jak od Emily Medkové a nejedna práce má obligátní vzhled montáží, které v české fotografi i určitou dobu docela hojně vznikaly. Doslo-vující, někdy nabubřelé, jindy – ve spojení s příslušným obrazem – i nechtěné komické jsou názvy, které Pikous zvolil (Běda přemoženým!, Kam kráčíš, člověče?).

V kruhu beze stopy
Pikousovy fotografi e sice vznikaly pracně a autor prokázal značnou technickou zručnost, nicméně naznačená rozkročenost ukazuje na určitou roztěkanost, neposednost. Důsledkem toho je, alespoň v knize Subjektivní fotografie, nevývoj: svazek přináší průřez autorovým černobílým dílem ze šedesátých až osmdesátých let, snímky jsou poskládány bez chronologie, a když si zakryjeme datace prací a zkusíme odhadnout, z jakého asi tak roku záběr může být, mnohdy se spleteme, neboť šedesátá a osmdesátá léta se u Pikouse liší jen velmi málo. Jistě, je to výrazová věrnost sobě samému, ale současně pohyb v kruhu (motiv kruhu Pikous často používá). Pikousovým bezmála určujícím znakem je odvozenost – všechno je to od něj, ale zároveň téměř každá jednotlivina je jako „od někoho“. Zatímco fotografi cké období u Čestmíra Krátkého (který ostatně v šedesátých letech, než emigroval, působil stejně jako Pikous v Liberci a pochopitelně se znali) trvalo jen několik roků a těžiště díla A loise Nožičky očividně leží v témže období (jeho nejnovější, barevné a digitální práce, jsou co do významu chabým odleskem jeho informelní etapy), dráha Jan Pikouse je setrvalejší. Je vyrovnanější, ovšem bez evidentního vrcholu, který by se do české fotografi e silně otiskl.

Jiní (a jací?) Pikousové
Musíme však zdůraznit, že zde hovoříme o Pikousovi šedesátých až osmdesátých let, o výběru publikovaném v recenzované knize! Liberecký tvůrce totiž pracuje i s barvou. Tato díla prezentoval v roce 1992 v tamějším muzeu. Zhlédla je i Japonka Hiroe Naito. Unesena jeho dílem, uspořádala mu v centru Tokia, v Contax Photosalonu, výstavu. Následovalo dalších osm samostatných Pikousových představení v Ja ponsku. Lze to vyčíst z docela rozsáhlého rozhovoru, připojeného za obrazovou částí publikace; jde o interview upovídané, na můj vkus rozšafně vedené, nicméně umožní nám o Pikousovi jako člověku i tvůrci leccos pochopit. Kdežto z úvodního textu spisovatele a kurátora Jaromíra Typlta si ucelenou představu o vývoji a významu díla Jana Pikouse udělat nelze. Zručný Typltův příspěvek básní a asociuje, ale vážnější vymezení Pikousovy tvorby, artikulování jejího vývoje, tu schází.
Dodejme ještě, že kniha Subjektivní fotografie je vytištěna únosně (nikoliv brilantně), její cena (169 korun) je více než přijatelná a že je dobré, že tak obchodně nevděčné dílo našlo nakladatele.

Josef Chuchma