A2, kulturní týdeník 4/2008
[Recenze Korespondence 1978–2001]
Příběh disentu i exilu v dopisech
Loňské výročí Charty 77 se stalo skutečným požehnáním pro pamětníky, ale i pro ty, kteří se chtějí něco dozvědět o nedávné minulosti a životě v někdejším komunistickém Československu. Hodnotící studie na toto téma stále chybějí, zájemce však potěšila kromě konferencí, výstav, vzpomínek (Petr Placák: Fízl) konečně také kompletní edice všech dokumentů Charty 77. Na samém konci loňského roku pak vyšel objemný svazek vzájemné korespondence mezi Václavem Havlem a Františkem Janouchem z let 1978 až 2001.
Dopisy z domova i z exilu jsou z valné části zaměřeny na řešení konkrétních problémů spolupráce mezi čelnými představiteli obou skupin a mohly by čtenáře, kteří nemají odborný nebo zvláštní zájem na daném období, i přes pečlivou úpravu knihy na první pohled odradit. Byla by to ovšem obrovská škoda. Dokumenty totiž zdaleka neodhalují jen dosud řádně nepopsané mechanismy pomoci, které se disentu dostávalo ze zahraničí, a způsoby, jakými byl zajišťován proud informací z komunistického Československa.
Vzájemnou koresponci s Václavem Havlem začal český emigrant – jaderný fyzik František Janouch shromažďovat v roce 1978, kdy ve Stockholmu založil Nadaci Charty 77. V knize ji navíc doplňuje soubor dokumentů, které byly k dopisům přikládány jako přílohy, a řada fotografií. Na rozdíl od Havlových Dopisů Olze jde o korespondenci, která obsahuje méně intimní notu i méně filosofujících pasáží, zato však nebyla omezována cenzory.
V publikovaných dopisech se setkáme se zkratkami, šiframi či různými náznaky a odkazy, které měly svůj původ jak ve snahách o částečnou konspiraci, tak i například ve faktu, že část komunikace mezi Janouchem a Havlem probíhala telefonicky (ta v knize až na dvě výjimky z konce roku 1989 není zaznamenána). Přesto ani pro nezasvěceného čtenáře nepůsobí dopisy nesrozumitelně. Je tomu tak díky celkem podrobným edičním poznámkám, rejstříku a závěrečné přehledové tabulce soupisu korespondence. Orientaci v kontextu také pomáhá krátký úvodní text historika Jiřího Suka, shrnující i nejdůležitější informace, které dopisy přinášejí.
Detaily o vybavování domácích odpůrců režimu nejrůznější technikou, kterých jsou dopisy plné, mohou být dobrým podkladem pro studii o vývoji a vlivu technologie na povahu kulturního života a efektivitu metod „paralelní polis“. Informace o objemu finanční pomoci chartistům a lidem postiženým režimem a o způsobech, jakými byla prostřednictvím Nadace Charty 77 v Československu distribuována, pak mohou posloužit jako dobrý lék pro všechny mozky ovlivněné propagandou šířenými zprávami o zaprodancích Západu. Pro čtenáře může být až šokující zjištění, že se švédské „ideodiverzní centrum“ v době, kdy podporovalo vydávání desítek knih v exilových nakladatelstvích, samizdatů a pomáhalo stovkám potřebných doma, sestávalo pouze z dobrovolníků, přičemž rozhodující agendu – současně s propagací československých nezávislých aktivit v zahraničí a sháněním peněz – obstarával sám Janouch vedle svého odborného zaměstnání. Jeho svědectví o nejrůznějších způsobech, jakými pro svou činnost získával podporu, pak vypovídají jak o komplikovaném vztahu zahraničních institucí a vlád k disidentskému hnutí, tak o lidské solidaritě a v neposlední řadě o silné vůli a urputnosti.
I když Havlovy dopisy tvoří menší část souboru a řeší často technické či logistické záležitosti, jsou cenným podkladem i pro studium poměrů v disentu a vzájemných vztahů mezi jeho protagonisty. Hovoří o rozdělení jednotlivých rolí, přináší otevřené charakteristiky některých chartistů a představitelů české kultury (Petr Uhl, Ladislav Lis, Petruška Šustrová, Jan Lopatka a další). Vyjadřuje se v nich i k poměrům v československém exilu.
Právě na toto téma – tedy fungování a osobnosti českého exilu – přinášejí Janouchovy dopisy řadu kritických pohledů, přičemž nejostřejší vyjádření se týkají působení Jana Kavana (tehdejšího ředitele tiskové agentury Palach Press v Británii). Z mnohdy emocionálních výtek na adresu řady exulantů však lze často usuzovat i na některé obecnější jevy nebo trendy. Nejde zde jen o vzájemnou konkurenci, závist a snahy různých jednotlivců o přivlastnění si jména Havla, Charty či prestiže plynoucí z utrpení domácích disidentů. Spory se týkají i taktiky, strategie a ideových otázek. Zvlášť zajímavý je například popis konfliktu ohledně subvencí na kulturní projekty, který se odehrál mezi Janouchem, A. J. Liehmem, Jiřím Grušou a Janem Vladislavem v říjnu 1988, tedy zhruba rok před pádem režimu, kdy změny v Československu dostávaly novou dynamiku.
Soukromé dopisy mezi Havlem a Janouchem by však bylo škoda číst jen jako svědectví o době. Představují dramatický příběh dvou mimořádných osobností, které si za obtížných okolností budují na dálku vztah důvěry a snaží se o vzájemné pochopení. A to i navzdory různým rolím a prostředím, v nichž se ocitají, různosti v názorech i osobních ambicích. Spojuje je přitom křehká síť zprostředkovatelů a silná zodpovědnost ke svému poslání.
Filip Pospíšil
