[Recenze A co?]
František Halas: A co?
Poslední Halasovy básně vznikaly v letech 1946–1949. Z nich vzešla smamostatná sbírka, která mohla vyjít poprvé až v době prvního tání“ v roce 1957. Nyní péčí Víta Penkaly vychází kompletně podruhé tato sbírka, s pronikavým a osvětlujícím doslovem Ludvíka Kundery. Jsou tu verše ze závěrečného Halasova tvůrčího vzmachu, plné tajemných nápovědí i varování, verše přeplněné úzkostí i konkrétním strachem (Rozumím čím dál míň“; černě z věže halasí“; Té samoty“; bez konce huby jsou“; Nechci být masem vzduchu okolo“). Lidé dělají jako by se nebáli“, nemyslí na smrt, jen se cpou a rozdávají si tituly. Panuje všeobecné zapomnění na to, co je hlavní, k čemu se lze existenciálně přibližovat jen v samotě a co lze nazvat třeba duchem země“ nebo bytím, jehož hlas je však nutno zaslechnout, mít pro to otevřené oči a uši: Já pro Hlas jsem / pro uši neucpané“. V jiných básních je několik vzpomínek na lásku, na milostnou práci štěpné tmy / strašné svlékání“; ta láska byla pyšná a slídivá“, se zdviženým nosem. A odtud mohlo však jako z inspirovaného srdce vzejít veršování a vposledku něco vyššího zachtělo se psát“. Vytržení z poezie přináší vrcholné zážitky svobody psaní, kdy píšeme tygra i s beránkem“, kdy tudíž bereme tvrdost a propast života spolu s čistým a světelným rozjímáním a čekáním, až svedu / sám sebe psát // nešťastně šťasten“.
Jiří Olšovský