Aha! 6. 10. 2013
Dita Krausová přežila Osvětim: Poznala i šíleného doktora Mengeleho!
Narodila se jako Polachová 12. 7. 1929. Během druhé světové války přišla o dědečka, otce i matku. Za manžela měla spisovatele Otu B. Krause (†79), se kterým po válce žila v Izraeli. Dita Krausová tam pracovala jako učitelka angličtiny, po roce 1989 se pravidelně vrací i do Česka. Dita Krausová (84) měla jít na smrt, ale osud tomu chtěl jinak. Přežila. Byla v Terezíně, v Osvětimi, v Bergen-Belsenu, dřela ve válečném Hamburku. V nacistických lágrech ztratila celou rodinu. A ptá se: jak tohle může někdo zpochybňovat?
Má příběh, který by stačil na knihu. Vlastně stačil, příští týden vychází španělský bestseller Osvětimská knihovnice, který se jejím příběhem inspiroval. Dita Krausová Nedělnímu Aha! svůj příběh vyprávěla.
Dostala cedulku: Jsi Židovka
Na začátku byla malá holka, která v předválečné Praze dováděla jako každé jiné dítě. Chodila si hrát s kamarádkami, a protože byla jedináček, měla doma zajištěnou pozornost.
Se začátkem války jí skončilo i dětství. „Tu bezstarostnost jsem si užívala do deseti let. Pak už se doma mluvilo o emigraci, o tom, co se děje v Německu, bylo jasné, že se rodiče bojí, viděla jsem jejich ustrašené obličeje,“ vypráví čtyřiaosmdesátiletá elegantní dáma, která sice trvale žije v Izraeli, ale dvakrát ročně zavítá i do svého pražského bytu.
V té době už věděla, že je Židovka. „Doma jsme nedrželi žádné židovské svátky, já jsem ani o židovství nic nevěděla. To, že jsme Židi, jsem se dozvěděla ve třetí třídě, protože mně někdo dal na lavici cedulku, na které stálo: Jsi Židovka. Jen tak, nic víc, žádné nadávky. Přišla jsem s tím domů a ptala se, co to znamená. Až pak jsem se o Židech a jejich pronásledování v Německu něco dozvěděla.“
»Vlídný« Terezín
V roce 1942 přišlo předvolání do transportu. Rodina mohla skončit v Lodži, kam byli Židé transportováni od roku 1941, ale nakonec jeli do Terezína, kam už dřív cestovala babička s dědečkem. Ten bohužel týden před jejich příjezdem zemřel.
„Já jako dítě jsem měla lepší podmínky. Děti byly v Terezíně privilegované. Židovští vedoucí ghetta dávali dětem lepší podmínky a o něco lepší jídlo. Žila jsem v dívčím pokoji, bylo nás tam nějakých šestadvacet. Mezi děvčaty bylo přeci jenom lehčeji než v kasárnách, kde byli rodiče nebo babička,“ vysvětluje Dita Krausová.
Opravdové peklo podle ní začalo, když po třinácti měsících nastoupili s rodiči do transportu do Osvětimi. „Jeli jsme dva dny a tři noci, stále narvaní ve vlaku, jen s jedním kýblem pro naše potřeby. Bylo to hrozné. Tady pro mě začal holocaust.“
Mengeleho viděla jednou
Dita se po příjezdu dostala do dětského bloku rodinného tábora a tam se stala osvětimskou knihovnicí. „Byl tam učitel tělocviku Freddy Hirsch. Znala jsem ho už z pražského Hagiboru, kde pracoval s mládeží, stejné činnosti se pak věnoval i v Terezíně. Esesáci mu dovolili zřídit jeden blok bez kavalců, ve kterém si děti hrály. A my starší jsme tam mohly být jako takzvané služby. Někdo pomáhal při rozdělování polévky, jiný zametal a já dostala na starosti těch pár knih, které tam byly,“ vypráví Krausová.
Smrt tatínka
Esesáci kupodivu knihy tolerovali, mladá Dita je tedy nemusela složitě skrývat. A jaké knihy vůbec v Osvětimi půjčovala? V knize je zmíněna ruská mluvnice nebo Osudy dobrého vojáka Švejka, Dita Krausová si už jednotlivé tituly ale nepamatuje. Až na jediný: Historii světa od G. H. Wellse.
Bohužel si ale dobře pamatuje kruté podmínky, které v táboře panovaly. Absolutní nedostatek jídla, pach spálených lidských těl a jejich popel poletující ve vzduchu.
Dva měsíce po příjezdu jí zemřel tatínek hladem a vyčerpáním, nemocná maminka se naštěstí ze záškrtu dostala.
V Osvětimi Dita poznala zblízka i nechvalně proslulého gestapáckého lékaře Josefa Mengeleho, který v táboře prováděl hrůzné pokusy na dvojčatech. Konkrétně při květnové selekci, kdy dostal povel z Německa vybrat práce schopné vězně. Naštěstí jí neslíbil, že ji bude sledovat jako ostříž, jak její příběh rozšiřuje zmíněná kniha.
Chtěla bych křičet
Matka s dcerou později přežily těžké práce v Hamburku i závěr války v dalším koncentráku Bergen-Belsenu. Když je tam osvobodili Britové, vypadalo to, že už bude líp. Maminka však Ditě náhle onemocněla a za dva dny zemřela.
V Praze potom Dita potkala budoucího spisovatele Otu B. Krause. Pamatovala si ho od vidění. „Znali jsme se z dětského bloku z Osvětimi. Po válce jsme se potkali náhodou, předtím jsme se nepřátelili, on byl o osm let starší. Ale každý měl radost, že člověk potkal někoho, kdo přežil…“ líčí počátek své lásky Dita Krausová.
Za dva roky se brali, narodil se jim syn a v roce 1949 už odjížděli do nové země, do Izraele.
Při všech svých vzpomínkách dnes nemůže pochopit ty, kteří holocaust zpochybňují. „Když tohle slyším, chci křičet, jak je tedy možné, že můj tatínek, dědeček, babička, celá moje vzdálená rodina, všichni přátelé umřeli v táboře? Tisíce a miliony lidí tam umřely. Jak tohle může někdo říct, že to nebylo? Člověku proti tomu schází slova,“ zlobí se Dita Krausová.
Jan KÁBRT
Aha! 6. 10. 2013
internal_server_error