[Recenze Ten, který obelstil Vránu]
Co jedni oslavují jako objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, pro jiné znamená začátek genocidy, říká americký historik Gerald Vizenor, když popisuje Nový svět z pohledu původního obyvatelstva. Podobně na věc pohlíží spisovatelé hlásící se k takzvané indiánské renesanci, jež od konce 60. let minulého století cíleně přetváří literární mapu USA.
Patřil k ní také básník a prozaik James Welch. Jeho román nazvaný Ten, který obelstil Vránu nedávno vydalo nakladatelství Akropolis v překladu Jiřího Kaňáka s elegantními ilustracemi Jana Koupila.
Tam, kde autoři píšou o americkém snu nebo úspěších přistěhovalců, příslušníci indiánské renesance líčí ztrátu půdy, deziluze a případnou cestu domů. Nevěří v žádný velký pokrok: čas pro ně plyne v cyklech a svou identitu opírají o specifický způsob života, jazyk a rituály.
Welch, který žil v letech 1940 až 2003, byl po otci Černonožec, příslušník kmene polokočovných lovců bizonů. Měli domestikované koně a sbírali plody. Jejich územím byly nekonečné pláně Montany u dnešní hranice s Kanadou, kde také Welch vyrostl – pravda, v rezervaci. Pak studoval na Montanské univerzitě. A třebaže později s manželkou cestoval po Evropě, tohle byl jeho region a on o něm psal zevnitř: outsiderem tu byl běloch.
Oproti generačním kolegům N. Scottu Momadayovi, Leslie Marmon Silkové či Louise Erdrichové k nám Welchova tvorba doputovala až ve druhé dekádě 21. století. Akropolis mu před třemi roky vydalo útlou Zimu v krvi, předloni následovala Smrt Jima Loneyho. Oba romány byly zasazeny do nedávné minulosti a vyprávěly o mladých míšencích, kteří svůj pocit odcizení řeší apatií, alkoholem či příležitostným sexem. Jejich osudy přitom Welch uchopil až surreálně: tu s černým humorem, onde s notnou dávkou absurdity.
Naopak v Tom, který obelstil Vránu, píše vážně. Ambiciózně se snaží pojednat osud celého svého lidu. Čímž budiž řečeno, že vytvořil historický román, jenž se odehrává nedlouho po občanské válce, okolo roku 1870 – a je tedy jasné, že musí skončit tragicky.
V prvé řadě je to příběh zasvěcení. Hrdina se napřed jmenuje Pes bílého muže, jméno Obelstil Vránu získá až na výpravě zlodějů koní. Dospívá v lovce, válečníka a léčitele, zatímco jeho lid slábne, protože nezadržitelně mizí tradiční způsob života. Životní cyklus člověka sice odměřují obřady a rituály a do textu jsou začleněny legendy, které vysvětlují přírodu a určují denní chování, vše ale dramaticky naruší příchod bílých.
Na straně jedné Welch s přesností etnografa popisuje obřad slunce nebo vak s bobří medicínou. Jeho postavy mají vidění a hovoří se zvířaty i duchy, což nám zprostředkovává původní spiritualitu ještě nepoznamenanou působením křesťanů. Líčením detailů se spisovatel blíží až literatuře faktu, aniž by zakrýval kruté domorodé zvyky: vždyť Obelstil Vránu onoho Vránu obelstil tak, že ho v podstatě nemilosrdně zabil.
Na straně druhé však všechny sféry domorodého bytí začínají pomalu ovlivňovat běloši a teprve s nimi přichází brutální střet kultur.
První nově přišedší byli obchodníci, kteří s Černonožci měnili kotlíky, panenky a pušky za kůže. Poté se však objevují dřevorubci a farmáři. A jejich zájmy už brání “uchvatitelé v modrých kabátcích”, to znamená armáda. Někteří indiánští náčelníci chtějí bojovat, zatímco jiní vyjednávat, a některé mladé indiány bílý způsob života i láká. Kromě whisky si oblíbí třeba slovo “zku*vysyn”, načež ho rádi a často používají.
Na zlatonosná západní pole mezitím míří nemálo dezertérů z konfederační, to znamená jižanské armády – a to jsou pořádně drsní chlapi. Indiánské tlupy se pod vnějším tlakem postupně rozkládají i zevnitř, přičemž rozpad jen urychlí “nemoc bílých puchýřků” čili neštovice. Ty, co ji mají, je nutno izolovat od rodiny i společenství, což se však mnohým příčí, a šaman neumí pomoct. Bílí tak na své straně kromě znalosti písma či právních kliček, jichž hojně využívají při porušování smluv, mají i svého druhu biologickou zbraň, třebaže neúmyslnou.
Pro čtenáře odchované západním literárním kánonem či westerny představuje Welchův román slušnou výzvu. Musejí přijmout za své jiné vidění času, než na jaké jsou zvyklí (“osmnáct zim”, “před dvěma spánky”), a moc rychle se nevyznají ani v geografii (vždyť kdo ví, kde leží “Řeka dvou kouzel” či “Hora náčelníka”?).
Indiánská jména samozřejmě mají i postavy a všechna jsou míněna vážně: tedy i “Vjíždějící do dveří” či “Kravská žebra”.
U přírodních reálií, názvů rostlin a živočichů, se v originále střídají anglická slova s obraty deskriptivní povahy z jazyka Černonožců. Český překlad dvojakost moudře zachovává.
Třeba takový bobr je zároveň dřevohryz – a pozor, ani to by nám nemělo připadat legrační. Stejně jako fráze typu “vypravit se na válečnou stezku”, “Velký Otec” či “v srdci je mír”, které máme zažité z mayovek a jež si obratem spojujeme s hlasem Vladimíra Ráže coby Old Shatterhanda, věrného to druha a pokrevního bratra náčelníka Apačů Vinnetoua.
Což rozhodně nemá vyznít jako kritika českého textu, nýbrž jako připomenutí dalšího neblahého dědictví bílého muže, který si přisvojil životy “rudochů” také v beletrii. Od Jamese Fenimora Coopera po dnešní Hollywood o nich píše, jako by byli exotickými objekty s veskrze romantickým údělem. A to ještě západními jazyky jako angličtinou, němčinou nebo češtinou, do kterých jsou pak koneckonců přeloženy i ony černonožské obřadní písně či legendy.
Ne že by byla nasnadě cesta, jak je do knih zakomponovat jinak či po jaké slovní zásobě sáhnout. Jako další námět k zamyšlení nad titulem Ten, který obelstil Vránu pozoruhodným v mnoha směrech – a šířeji nad tím, o co jsme jako svět přišli téměř úplným vyhlazením indiánských kultur – to ale poslouží.